Madla - 6. Bojové hry (1975)

Autor: Jan Pražák | 25.8.2013 o 20:00 | (upravené 7.10.2013 o 7:19) Karma článku: 4,79 | Prečítané:  261x

Když jsem maličko povyrostla, začal mě Honza kromě nevinných kotěcích her se staniolovými kuličkami a kousky papíru pomalu zasvěcovat do tajů bojových umění.

Naoko mě honil po bytě, běhal za mnou a volal „Madlí, už tě mám,“ já před ním utíkala a dělala jsem, jakože se ho bojím. Zaběhla jsem do jedné ze svých skrýší, například pod nějaké z křesel a odtamtud jsem na něj zasyčela. Pak jsem naježila ocas a hřbet, abych vypadala dvojnásob veliká, a pomaličku jsem plíživým krokem vylezla. On přede mě nastavil ruku s otevřenou dlaní a já na ni zaútočila, předními packami jsem si ji přitáhla k sobě a zadními do ní začala bušit, zatímco se mě snažil vyválet po zemi a setřást. Musela jsem si dávat pozor a prát se jenom jako, protože jakmile jsem se do jeho ruky trochu víc opřela svými drápky nebo zoubky, nadělala jsem mu na ní červené šrámy. To pak vždycky zasykl, ruku si olízal a já věděla, že se na mě trochu zlobí.

Občas se však stalo, že si navlékl koženou rukavici, a to jsem pak věděla, že se mohu začít prát skoro doopravdy. Syčela jsem a vrčela, předníma pevně držela rukavici, aby mi nemohla utéct, zadníma do ní kopala ze všech sil, zakusovala do ní své zuby a přitom se snažila nenechat sebou moc vláčet po podlaze. Nebo jsem ruku na chvilku pustila, kousíček poodběhla, abych na ni v zápětí s rozběhem a skokem znovu zaútočila. V takových chvílích, plných nezapomenutelné divoké nádhery, jsem najednou přestávala být malým kotětem v městském bytě a rázem jsem se cítila jako lítá šelma uprostřed nespoutané přírody. Musím se přiznat, že později jsem byla několikrát Honzovi za jeho bojový výcvik opravdu vděčná. Ale to předbíhám.

Ve všech třech pokojích byly na zemi koberce, v kuchyni a v podlouhlé předsíni nádherně klouzavé linoleum, na kterém jsem se musela naučit zatáčet. Zezačátku mi to častokrát ujelo a já se celá rozplácla, ale postupně jsem zjistila, že když Honzu pronásleduji nebo se tvářím, že před ním utíkám a potřebuji nečekaně zmizet do některého pokoje, musím zadními packami zahrabat do strany o několik kroků dřív, abych neztratila rovnováhu nebo neskončila někde docela jinde, než chci. Nejlepším a mým nejoblíbenějším cvikem, jak se v této činnosti zdokonalit, byl takzvaný rychlý krátký výpad. Přiznám se, že jsem jej uplatňovala nejen na Honzu, ale občas jsem jím obšťastnila i jeho rodiče. Je to jednoduché a účinné, počkáte si na chvilku, kdy se o vás zrovna nikdo moc nezajímá, a všichni jsou zaujati svými starostmi. Přikrčíte se v jednom z pokojů za pootevřenými dveřmi a vyčkáte, až někdo přejde celý zamyšlený pomalým krokem okolo. Pak rychlostí blesku vystartujete na jeho nohu, zlehka mu na kratičký okamžik obejmete a stisknete předními packami lýtko a naznačíte kousnutí, načež zmizíte tak rychle, jak jste se objevili. Když jsem s tím začala, dočkala jsem se několika roztomilých reakcí s povyskočením a zavýsknutím, ale postupně si všichni tři lidští obyvatelé mého (pardon našeho) bytu na tento prostocvik zvykli a začali jej brát s humorem. Musím se pochlubit, že do dnešních dnů jsem tento cvik přivedla téměř k dokonalosti a občas jím potěším i některou z návštěv. Honzovým kamarádům to většinou nevadí, ale obávám se, že jeho rodičům se příliš nelíbí, když tímto způsobem přivítám někoho z jejich přátel.

V obývacím pokoji na stole u okna bydlela podivná černá věc, kterou jsem nikdy pořádně nepochopila. Občas k ní někdo přišel, sejmul s ní podlouhlý vrchní díl, přiložil si jej k obličeji a na spodním dílu několikrát zatočil kolečkem. A pak, představte si, do toho horního dílu začal mluvit. Nejprve jsem si myslela, že si povídá sám se sebou, ale brzy jsem svým jemným sluchem poznala, že z té věci potichoučku mluví ještě někdo další. Ten druhý hlas mi dost často připomínal některé lidi, kteří k nám chodili na návštěvy a občas dokonce Honzu nebo někoho z jeho rodičů, kdo zrovna nebyl doma. Nedovedla jsem si představit, jak by se celý člověk do té věci vešel, a tak jsem se tím přestala zabývat, ale navzdory tomu se tato věc občas stávala součástí jedné z mých bojových her.

Anička kralovala v kuchyni. Nikdy jsem ji sice neviděla lovit, ale pokaždé měla dost jídla pro mě i pro lidi, přechovávala jej ve velké bíle skříni, kterou jsem bohužel neuměla sama otevřít, nebo jej přinášela odněkud zvenku v taškách. Když jej pro nás připravovala, pokaždé se po kuchyni rozprostřela nádherná lákavá vůně, já jsem se motala okolo jejích nohou a občas se mi podařilo z ní vyloudit nějaký maličký předkrm, ale nikdy mi nedala celý velký kus nádherně voňavého syrového masíčka, který byl určený pro všechny a který zcela zbytečně zkazila tím, že jej dlouze koupala ve vroucí vodě. Jenže párkrát se stalo, že mi právě v té chvíli pomohla ta divná černá věc. Zřejmě jí bylo smutno, rozeřvala se protivným zvonivým hlasem a Anička ji okamžitě běžela domluvit a uklidnit. V ten moment na mě úplně zapomněla a já věděla, že mám maličkou chviličku na to ulovit si pro sebe porci něčeho dobrého. Když jsem měla velké štěstí, podařilo se mi chytit to velké syrové masíčko ještě dřív, než jej Anička dala do horké vody, stáhnout ho na zem a ujíst z něj co největší kousek. Musela jsem však být hodně rychlá a přitom pozorně poslouchat, zda se již Anička nevrací zpět, abych se včas stihla stočit do klubíčka na židli a při jejím návratu předstírala hluboký spánek.

 

Rubriku s tímto a se všemi předchozími články o Madlence naleznete zde.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

KOMENTÁRE

Rakúska úľava pre demokratov, varovanie pre populistov

Väčšinu politikov a ich tímov musel nad výsledkami obliať studený pot.

SVET

Van der Bellen bude prezidentom, Hofer priznal porážku

Po zrátaní 70 percent hlasov z volebných urien je nereálne, aby Hofer nepriaznivý stav zvrátil.

SVET

Rakúskym prezidentom bude holandský šľachtic z Ruska

Tiahnuce sa voľby vyhral Alexander Van der Bellen.


Už ste čítali?