Madla - 7. Úlovek

Autor: Jan Pražák | 1.9.2013 o 20:00 | (upravené 7.10.2013 o 7:20) Karma článku: 5,17 | Prečítané:  250x

Lidé mají zřejmě nějakým způsobem očíslované dny, a tomuto číslování pravidelně přizpůsobují své životy. Jak už jsem mňoukala v jedné z předchozích kapitol, Honza, Anička i Vilík po většinu dní odcházeli někam pryč. Časem jsem vypozorovala, že odcházeli zpravidla tolik dní po sobě, kolik mám drápků na jedné přední pacce a poté byli se mnou tolik dní, kolik mám oušek. V těchto „ouškových“ dnech mě často brávali na venkov, kde měli domek s velikou zahradou, a já se s vámi nyní podělím o své zážitky, když jsem tam byla poprvé.

Jednoho rána, nedlouho po mém nastěhování, začali všichni tři vyvíjet podivnou aktivitu. Přenášeli různé věci z místa na místo, skládali je do mnoha velkých tašek, neustále něco hledali a byli přitom nervózní, až jsem se raději schovala do úzkého tunýlku za sedací soupravou, aby mě nikdo neviděl. Jenže oni mě po chvíli zavolali, myslela jsem si, že mě lákají na něco dobrého k jídlu, ale jakmile jsem vylezla, chytil mě Honza do rukou a společně s ostatními mě nesl kamsi ven z bytu. Došli jsme před dům a posadili jsme se do takového maličkého domečku o jedné místnůstce. Vilík začal točit kolem, které měl před sebou, místnůstka se hlasitě rozvrčela, a představte si, že se s námi začala pohybovat. Bála jsem se, nevěděla jsem co se děje, ale postupně jsem získala dojem, že Vilík zřejmě nějakým způsobem pohyb té místnůstky ovládá. Důvěřovala jsem mu, a tak jsem se trochu uklidnila. Jenže to nebylo vůbec nic příjemného, házelo to se mnou do všech stran, vzduch byl plný nepříjemného zápachu a při pohledu z okének se mi začalo dělat špatně. Chtěla jsem někam utéct, ale nebylo kam, a tak jsem skákala z jednoho na druhého. Honza s Aničkou se mě snažili udržet na jednom místě, v jednu chvíli mě dokonce nacpali do tašky, ale tam se mi nelíbilo už vůbec. Ani nevím, jak dlouho jsme takhle spolu zápolili, ale najednou se místnůstka zastavila a všichni, opět se mnou v náručí, se začali hrnout ven.

Posadili mě do trávy. To vám byla úplně jiná tráva, než tamta zmoklá v parku, ve kterém mě před časem našli Boženka s Karlem. Tahle voněla spoustou drobných kvítků a slunkem pozdního léta, byla plná droboučkých bzučivých tvorečků. Honza byl stále poblíž mě, nejspíš mě trochu hlídal a já se vůbec nebála. Jen můj vnitřní hlas mi tichoučce říkal: „Tohle je to pravé, sem vlastně patříš, ale musíš být moc a moc opatrná.“ Byla jsem v rozpacích, ano, je mi tu příjemně, a tak sem možná opravdu patřím, ale proč mám být opatrná? Vše jsem nebojácně prozkoumávala čumáčkem, tu a tam kousla do stébla trávy, malé tvorečky jsem popoháněla pacičkou. A pak jsem rázem pochopila to varování, nad mou hlavou začal přelétat velký černý pták a hrozně mi nadával, až jsem dostala strach a běžela se schovat Honzovi do předních tlapek. Tehdy jsem byla malé koťátko, ale přiznám se, že později jsem se trochu styděla za to, že mě tenkrát vylekal obyčejný kos.

Honza mě odnesl do domu, bylo to venkovské stavení se sklepem a kuchyňkou v přízemí, dvěma velkými pokoji v patře, maličkou místnůstkou a dvojitou půdou v podkroví. To jsem však v té chvíli ještě nevěděla, v kuchyňce jsem dostala něco dobrého k snědku a pak mě vzal nahoru do jednoho pokoje, abych si tam odpočinula. Jenže na nějaké odpočívání jsem neměla ani pomyšlení. Jakmile odešel, pečlivě jsem celý pokoj prozkoumala. Voněl úplně jinak, než náš městský byt. Pod postelemi byl prach, který se krásně vířil, jakmile jsem do něj šlápla, v koutech bylo pár pavučin, z nichž přede mnou prchali maličcí pavoučci, na postelích byla nastlána celá hora peřin, která mě lákala k tomu, abych do nich zalezla. Mě samotnou však lákalo něco docela jiného. Potichoučku jsem vyběhla pootevřenými dveřmi, seběhla po schodech dolů a ven, do té nádherné trávy. Tentokrát mě nikdo neviděl a nehlídal. Pojednou mi před čumáčkem vyskočil nějaký zelený tvoreček, luční kobylka. Připomenula mi stříbrnou kuličku, kterou jsem tak ráda honívala, skočila jsem za ní a chtěla ji přitisknout packami do trávy. Ale kobylka byla rychlejší než já, a tak jsme skákaly jedna za druhou, napřed ona a já za ní. Po několikátém skoku se mi konečně podařilo přidržet kobylku pod packami. A pak mě napadlo, že bych si ji mohla někam odnést a schovat, podobně jako nosívám ty staniolové kuličky. Vzala jsem ji do tlamičky a v tu ránu mi tak zavoněla, že jsem na nějaké přenášení okamžitě zapomněla a snědla jsem ji. Zprvu mě to samotnou trochu překvapilo, ale chuťově nebyla vůbec špatná a hlavně mi přinesla úplně nový pocit. Najednou jsem na sebe začala být hrdá, vždyť já jsem si poprvé v životě sama ulovila něco k jídlu.

Byla bych moc ráda pokračovala v hledání dalších bonbonků pro koťata, ale začalo se šeřit, Anička mě našla a odnesla domů. Dostala jsem pořádnou večeři a pak jsem si najednou uvědomila, jak jsem strašně unavená po celém dni, plném úplně nových zážitků. Ani jsem se nestihla pořádně rozpříst, natož umýt, jak jsem se rychle propadla do říše krásných kočičích snů.

 

Rubriku s tímto a se všemi předchozími články o Madlence naleznete zde.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

Učiteľ, ktorý sa rád hral. Ako sa Milan Reindl stal dizajnérom Lego Technic

Nevyštudoval techniku ani dizajn. Napriek tomu sa stal jedným z jedenástich dizajnérov Lego Technic. Len vďaka tomu, že si rád z lega skladal veci, na ktoré nemal návod.

DOMOV

Smer chce byť politicky nekorektný aj robiť poriadky v osadách

Novými podpredsedami sú Blanár a Žiga.

SVET

Výbuchy pri štadióne v Istanbule zabili najmenej 13 ľudí

K explóziám došlo hodinu po zápase medzi Besiktasom a Bursasporom.


Už ste čítali?