S plastickým operacemi, dalším rysem moderní doby, je to už trochu složitější. Nevím, jestli je to tím, že jsme si na ně my muži ještě nestačili zvyknout, ale velice často je vnímáme poněkud jinak, než barvení vlasů a líčení. V očích mnohých z nás na rozdíl od těch vlasů a toho líčení nezůstává žena „plasticky vylepšená“ sama sebou. Nemluvím o případech, kdy se například po úspěšném zdolání zákeřné nemoci stala plastika nutností, aby vrátila ženě její ženství, případně kdy jí zbavila nějakého vrozeného nedostatku, který se výrazně podepsal na její postavě a tím i sebevědomí.
Naše mužské pokolení je v tomto ohledu možná trochu nepochopitelné. Na jednu stranu jsme tolerantní a vůbec nevyžaduje, abychom po svém boku měli modelku s tváří věčně mladičkou, bujným pevným poprsím, bříškem bez jizviček a záhybů, a nožkami jako laňka. Nejen, že máme různý vkus, sebekriticky víme, že ani nám roky na vzhledu nepřidávají, ale jsme si i dobře vědomí toho, co dokáže pár těhotenství a léta života plného práce a starostí udělat s ženskou postavou. Na druhou stranu jsme však přísní a i když lecjakou plastiku na pohled nepoznáme, samotné vědomí o její existenci je pro nás odrazující. Samozřejmě, že nemluvím za všechny muže, ale pánové, řekněte sami, je pro vás představa mazlení a milostných hrátek s umělou hmotou lákavá?
Možná teď mnohým přijde, že si odporuji, když na začátku mluvím o tom, že je nač koukat a pár odstavců níž o milostných hrátkách. Někteří muži to neradi přiznávají, ale už jsme takoví. Příroda nás v tomto ohledu vyzbrojila obrovskou obrazotvorností. Nejspíš tak učinila ve jménu zachování rodu, a proto, milé dámy, zkrášlujte se s rozvahou pro sebe i pro nás. Abyste byly sebevědomé a pro nás přitažlivé.
