V prenatálním stádiu je tvoreček chráněný v matčině bříšku a je s ní v neustálém těsném kontaktu. Pak se najednou ocitne v pro něj cizím „studeném“ světě, plném světla a bez dotyků. Přitom odborné studie praví, že pro psychický vývoj člověka jsou první fáze života nejdůležitější. Miminko potřebuje hodně něžných podnětů od svých rodičů, jemných fyzických kontaktů. Říká se, že komu se v dětství něhy nedostává, ten ji později obtížně dává druhým.
Když člověk dospěje, k něžným dotykům přibude erotický rozměr. U někoho víc, u jiného míň. Pro muže občas platí, že jiné, než smyslné dotyky od partnerek jim toho moc neříkají. Ženy to mívají v tomto ohledu trochu jinak postavené a mnohdy i ty výrazně eroticky založené potřebují, aby je jejich partner dokázal pohladit „jen tak,“ třeba jen letmým projevem něhy bez myšlenek na milování. Jiní či jiné pak k sexu něhu prakticky nepotřebují, prý si nejlépe užijí, když „tvrdě skočí na věc.“ Nabízí se však otázka, zda se o mnohé neochuzují, například v něžném společném doznívání v náručí po krásném divokém pomilování.
Leč nejen k dětem nebo k partnerům může být člověk něžný. Stará babička či dědeček, který nás kdysi vychoval, pak nám pomáhal s dětmi a nakonec zůstal sám, též občas potřebuje pohlazení nebo odejmutí. Podobně příbuzný nebo i kamarád, který se třeba zrovna dostal citově do úzkých. Dokonce i to zvíře, máte-li psa nebo kočku, pak jistě víte, o čem mluvím.
Je možné být k někomu něžný i v situacích, ve kterých se fyzický kontakt jaksi nehodí? Stačí pár úsměvů a upřímně míněných vstřícných vět, které něhy potřebnou duši potěší.
Pokud je nám něha alespoň trochu vlastní, nepovažujme ji za slabost a projevujme ji vůči svému okolí. Věřme, že se nám mnohonásobně vrátí.