Péťovi se rozzářily jeho dětské oči. To budou kamarádi koukat, až si s ním o jeho narozeninové oslavě zařádí na zbrusu nové houpačce. Ne nějaké obyčejné, ale takové, kterou nikdo jiný nemá, protože ji pro něj udělal jeho tatínek.
Míla však Péťovo nadšení nesdílela. Což o to, Jirka je šikovný, to mu nelze upřít, ale než něco udělá, tak to trvává věky. A toho řevu kolem. Ještě měla v živé paměti, jak musela dva měsíce prát postaru, když se jim tehdy porouchala letitá automatická pračka. Kupovat novou bylo pod Jirkovu úroveň, on přece dá do pořádku tu stávající. Nakonec ji sice skutečně opravil, ale málem se u toho rozvedli.
Že by se tentokrát v Jirkovi mýlila? Ptala se Míla sama sebe, když se jí hned téhož večera pochlubil s pěkným obrázkem, nákresem budoucí houpačky pro Péťu. Jenže čas plynul, do narozenin zbývalo už jen pár týdnů, a stále zůstávalo u nákresu. Jirka byl čím dál, tím nevrlejší, a když Míla zavedla řeč na toto téma, vynadal jí, že má spoustu důležitějších věcí na práci. Pak se s výrazem velkého sebezapření podvolil určit prodejnu, v níž měli k mání všechen potřebný materiál, a dokonce sepsal jeho seznam. „Zítra tam po práci zajedeš,“ zavelel otráveně, „já musím k Jardovi, slíbil jsem, že se mu podívám na počítač. Střešní nosič máš ve sklepě.“ Míla sice není žádná éterická bytost, je jí kus fortelné ženské, ale prodavači, který jí pomohl s nakládáním, byla fakt vděčná.
Zhruba týden před Péťovou oslavou se Jirka přejedl bůčku, a několik dní mu bylo nanic. Lépe řečeno několik večerů, neb v práci sršel vtipem a aktivitou, aby se po příchodu domů zhroutil na gauč a začal skučet. Další den se mu už sice udělalo líp, ale po celý večer stahoval z internetu nějaký seriál, který slíbil svému kolegovi.
„To’s nemohla vybrat pořádný trámky, ty huso?“ „Když už jsi byla v tom krámu, taky’s mohla vzít novej vrták, náno!“ „Nečum a drž to pořádně, copak nevidíš ten suk?“ „Mazej mi udělat kafe, krávo, já si dám cigáro.“ Tato a hůře publikovatelná oslovení mohli slyšet sousedé dopoledne v den Péťových narozenin. Nicméně houpačka byla nakonec přece jen včas hotová, Péťa měl obrovskou radost a rodiče jeho kamarádů si mohli při odpoledním grilování vyslechnout, jakou si Jirka dal práci s její stavbou.
Příběh je skutečný, jen jeho aktéři se trochu jinak jmenují, a jejich děti jsou již dospělé. Nepamatuji si, že by kdy stavěli zrovna houpačku, ale na tom nezáleží, jejich rodinný scénář je pokaždé stejný. Když jsem se Míly ptal, jak to dokáže snášet a proč se nerozvede, pravila, že je ze staré školy a rodinu nechce rozbít. Jirku tedy obskakuje a poslouchá jeho láteření už hezkých pár desítek roků, a když je nejhůř, rozvodem jen slovně postraší. To se pak Jirka nějaký čas krotí.
Naštěstí má Míla stařičké rodiče na venkově, k nimž téměř každý víkend odjíždí, aby jim pomáhala s hospodařením. U nich má od Jirky pokoj, ten se tam objeví jen velmi zřídka. Ale abychom mu nekřivdili, tak dvakrát až třikrát do roka tam stráví celý den a maká.