Zlatíčko

Malé Jiřince byly čtyři a Naďu už dávno přešla hrdost táhnout to po Jirkově odchodu samotná. Jenže nějak to stále nevycházelo, pár pokusů nalézt Jiřince nového tatínka a sobě spolehlivého milujícího partnera skončilo nezdarem. Nová naděje jí svitla, když se na obzoru objevil Martin. Milý a upřímný, s otevřeným srdcem a odzbrojujícím úsměvem. Sice se jí na svůj dávno dospělý věk zdál možná trochu nesmělý, ale není ono tak nakonec lepší? „Je čas vyzkoušet, jestli si padnou do noty s Jiřinkou,“ rozhodla se Naďa, a smluvila si s ním na sobotní odpoledne výlet do zoologické zahrady. „A když to dobře dopadne, večer mi babička malou pohlídá a půjdeme to ve dvou oslavit nějakou skvělou večeří.“

„Taková krásná a milá ženská,“ meditoval Martin před odchodem, „jenom to neuspěchat, napřed jí musím nějak přesvědčit, že to s ní myslím vážně. A navíc má malou dcerku...“ Zamyslel se a už asi posté si vzpomněl, jak se jeho první manželství rozpadlo hlavně proto, že Lídě byla přednější kariéra před založením rodiny.

„Vždyť já jsem tu vlastně jen do počtu“ usmívala se v duchu Naďa, když viděla, jak si Jiřinka s Martinem skvěle rozumí. Ti dva se spolu vyblbli, jak se sluší a patří, z rukou dělali choboty, aby mohli soutěžit se slony v troubení, před pávem se natřásali, aby mu ukázali, kdo je důležitější, zmrzlinu se snažili lízat rychlými pohyby jako mravenečník. Ale když si při tom všem blbnutí Jiřinka odřela koleno, Martin si okamžitě věděl rady. Odněkud vyčaroval kysličník a náplast, bolístku ji ošetřil tak, že na ni během pár minut zapomněla.

Jiřinka byla unavená, cestou zpět v autobusu pospávala, ti dva se mlčky drželi za ruce. „Že bych nechala malou přespat u babičky a pozvala Martina po večeři k sobě na kávu? Není to přece jen ještě brzo?“ Táhlo Nadě hlavou. „Jak jí říct, že ji mám opravdu rád a že po ní nesmírně toužím?“ Spekuloval zadumaně Martin.

Začalo se šeřit, autobus dojel na konečnou, teď už jen pár stanic metrem na Pavlák. Souprava byla celkem zaplněná, ale volná trojka se našla. A pak se to stalo, Jiřince to trochu ulítlo a Naďa ji tiše napomenula. Malá si to však nechtěla nechat líbit, a zvučným vzorně modulovaným dětským hláskem pronesla na celý vagón: „Ale mamí, vždyť ty přece taky doma prdíš nahlas.“

Naďa ztvrdla v rysech, Martin se snažil vypadat, jako že si ničeho nevšiml, pár lidí v okolí se zatvářilo pohoršeně, ostatní dusili smích. Chvíle napětí, pak krátký všeříkající pohled do očí, a v tu ránu se Naďa s Martinem rozesmáli na celé kolo.

A večer? Skvělá večeře byla odložena na jindy, dokonce i ta káva musela chvíli počkat. Chvíli předlouhou, nádhernou.