Nenapravitelná

Sotva se sešel rok s rokem, těm dvěma se narodil malý Frantík. Zpočátku se vše jevilo krásné a nádherné, vypadlo to, že se do příbytku mladé rodinky nastěhovalo štěstí. Jenže jak už to v životě občas bývá, věci nejsou tak růžové, jak se mohou zdát, synkovi byla diagnostikována choroba znesnadňující jeho vývoj.

Rudolf najednou ke své velké nelibosti zjistil, že už zdaleka není Vlastinou nejvyšší prioritou, a že by se, proboha, i on sám měl začít starat o to, aby se Frantík rozvíjel v rámci svých možností. A aby navíc byl, samozřejmě jako každý správný chlap, své Vlastě všestrannou oporou. Zpočátku se možná snažil nebo se tak alespoň tvářil, ale nevonělo mu to. Jeho povolání mu umožňovalo nebýt i několik dní doma, on toho začal využívat víc, než bylo nutné a intervaly mezi jeho návraty se prodlužovaly. Zvlášť, když na druhém konci republiky objevil Mirku, u které začal často přespávat. Nemohlo to skončit jinak než rozvodem, manželství Vlasty a Rudolfa skončilo předloni, když byly Frantíkovi čtyři roky.

Rudolf se odstěhoval, žije sám, s Mirkou se už nestýká. A Vlasta? Ta neví kam dřív skočit, alimenty od Rudolfa sice dostává, ale to jí s Frantíkem k obživě pochopitelně nestačí, a tak vlaje mezi svou prací a domácností. Občas jí s péčí pomáhají její rodiče, občas i nejbližší přátelé, kteří jí radí, že by se měla pokusit najít nějakého pořádného partnera.

Vlasta to dobře ví, jednou či dvakrát sice něco zkusila, ale nikam to nevedlo, sama to zahrála do autu dřív, než by se nový vztah měl šanci rozvinout. Váhá, protože v koutku své mysli stále doufá. Nedokázala se úplně oprostit od svých citů k Rudolfovi a naivně čeká, že se k ní a k Frantíkovi jednoho krásného dne vrátí.

Občas se Vlastě podaří přimět Rudolfa k tomu, aby ji s Frantíkem navštívil, aby se o něj „jakoby chvilku staral,“ někdy u nich stráví i víkend. Rudolf jí nikdy nic neslibuje, chvilku si se synkem pohraje a pak se rád nechá obskakovat tak, jak byl kdysi zvyklý. Jenomže ona v každé jeho návštěvě vidí další krůček k návratu. Nemůže se zbavit představy, že se z něj zčistajasna jak mávnutím kouzelného proutku stane milující otec a partner.

Na konci každé své návštěvy Rudolf „práskne dveřmi“ a zmizí se slovy, že už má toho divadla dost a že už jezdit nebude. Vlasta je pak zas o kousek nešťastnější, jednou si podá inzerát, podruhé zaloví někde jinde. A když se ukáže, že by snad mohla mít štěstí, rychle zas ze všeho vycouvá a vrátí se ke svému snění o funkční rodině s Rudolfem.