Voříšek

Autor: Jan Pražák | 16.7.2015 o 6:00 | Karma článku: 10,98 | Prečítané:  438x

Ten pejsek byl vlastně voříšek nadvakrát. Jednak to byla pestrá venkovská směsice všech možných plemen, jaká se dnes už asi tak často nevidí. A pak to byl také Voříšek s velkým V, protože se tak jmenoval.

Prostě pes, který dělal čest svému jménu a který se značnou měrou podílel na tom, že jsem si coby malý kluk vytvořil lásku ke zvířatům. Tehdy mi bylo nějakých pět let a hojně jsem pobýval u své milované babičky v Posázaví. Často jsme chodili na návštěvu k paní Staré a já se pokaždé těšil, jak si prohlédnu její maličké hospodářství. Nebylo to nic závratného, jedna kravka, několik slepic a pak ještě párek bílých hus, prostě ne víc, než se jí tehdy na konci padesátých let minulého století podařilo uhájit před soudruhy a jejich kolektivizací.

Pokaždé, když jsme se blížili k jejímu skromnému stavení, tak jsem už zdálky volal „Voříškúúú, Voříškúúú.“ Z branky hned vyběhlo pomenší stvoření, které bych dnes s odstupem let popsal asi následujícím způsobem: Tvar hlavy připomínal lišku, hrubší pískově zbarvená srst možná svědčila o pár genech foxteriéra, původ vyšších útlých nohou nedokážu dost dobře odhalit a ocas byl proutek, za který by se nemusel stydět žádný jezevčík.

Co však bylo na Voříškovi nejdůležitější, byla jeho družná a veskrze přátelská povaha. Nepamatuji si, že by na mě kdy radostí skákal, možná tušil, že něčeho takového bych se mohl jako malý kluk polekat, zato mě vždy uvítal radostným štěkotem. V těch dobách to bývalo jinačí než dnes, zvířata nebyla považována za členy rodiny, sice dostala nažrat, ale jinak se s nimi nikdo moc nepáral. A tak byl zřejmě Voříšek rád, že našel kamaráda. Sice z psího pohledu možná poněkud podivného, bez pořádného čichu a směšně běhajícího jen po zadních tlapkách, ale takového, který ho měl rád.

Poté jsme všichni čtyři, tedy paní Stará, moje babička, Voříšek a já prošli brankou, dámy zamířily do světnice na bílou kávu a na kus řeči, my s Voříškem zůstali venku a dováděli. Honili jsme se po dvorku, přetahovali o nějaký klacek a skotačili, až jsme museli jít na nervy zmateným slepicím. Bělostných hus a jejich syčení jsem se trochu bál, ti tvorové nebyli o moc menší než já a navíc mě zřejmě považovali za vetřelce a výhružně na mě syčeli. Ale Voříšek mě nedal, hrdě se postavil mezi mě a husy a jasnou zvířecí řečí je vykázal do patřičných míst.

Když si dámy pověděly poslední vesnické novinky, vyšly ven a mě s Voříškem vzali do malého chléva za kravkou. Psík tam měl svou misku s krmením, mě víc než mlékodárná stračena zaujal podivný stroj, který stál v koutě. Jednou stranou se do něj vkládala tráva, posekaná na dlouhá stébla kosou, točilo se klikou a z druhé strany padala travička nařezaná na zhruba dvoucentimetrové kousky. Tedy řezanka, která sloužila té kravce coby potrava.

Moje babička tehdy hospodářství neměla, a tak jsme od paní Staré obvykle odcházeli vybaveni košíčkem vajec a konvicí mléka. Voříšek nás pravidelně doprovázel až do míst, kde prašná cesta od domečku ústila na asfaltovou silnici. Paní Stará nám zamávala na rozloučenou, zavolala na Voříška, ten se otočil a poslušně pelášil domů.

Už je to drahně let, paní Stará ani Voříšek už dávno nežijí. Jestliže mají psi duši, jakože podle všech milovníků zvířat určitě mají, tak ta Voříškova dnes nejspíš odpočívá někde v psím nebi. Anebo se ten pejsek znova narodil a možná se kamarádí se zrovna takovým malým klukem, jakým jsem tehdy byl já.

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

Zakladateľ siete pre deti milionárov: Tisíc eur je psychologická hranica

Používať ju môže iba ten, čo má na tisíceurové mesačné členské, pozerať sa ale môže každý, hovorí JURAJ IVAN.

PLUS

Kupujúci Japonec? Neexistuje, tvrdia stánkari z vianočných trhov

Strávili sme jeden deň so stánkarmi.

SVET

Rakúski voliči rozhodujú o novej hlave štátu

Rakúšania si vyberajú medzi Norbertom Hoferom a Alexandrom Van der Bellenom.


Už ste čítali?