Jak jsem oslovil svou milou manželku „ty vole“

Autor: Jan Pražák | 23.7.2015 o 6:00 | Karma článku: 5,53 | Prečítané:  1423x

Nijak vyměkle „ty jo“ nebo „ty brďo,“ ale plnotučně a pěkně nahlas „ty vole.“ I když to vlastně není nadávka, ale spíš oslovení, běžně ho ženám neříkám, natož své vlastní.

Jednak si myslím, že se něco takového vůči ženám nehodí a za druhé to asi není ani jazykově správné, neb vůl je přece rodu mužského.

Ten den nezačal zrovna dobře. Ráno jsem sice v pohodě zaparkoval auto na hlídaném parkovišti na okraji města, ale v práci mě čekal nenadálý problém, který si vyžádal okamžité řešení. Takže žádné kafíčko na probuzení, ale rovnýma nohama do díla.

Nicméně na večer jsme byli domluvení s partou dávných kamarádů a spolužáků mého kolegy, že si půjdeme zahrát bowling. Tak jsem se při vší té práci těšil na pěkný odpočinek a odreagování.

Večer splnil mé očekávání jen napůl, společnost byla sice skvělá a zábava příjemná, ale koule vypuštěné z mé ruky si dělaly, co chtěly. Levý žlábek, pravý žlábek, případně „parohy“ (to když zůstane na každém kraji jedna kuželka) a při dohozu „gól“ přesně doprostřed. Být tam brankář, byla by to pro něj lahůdka. A k tomu na rozdíl od celé společnosti, pochutnávající si na skvělém točeném, jsem popíjel nealko pivo. Ne, že by byl špatné, ale přece jen to pro moje chuťové buňky není úplně to pravé ořechové.

Poté tramvají na parkoviště skoro přes celé město, koukali jsme být doma co nejrychleji. Už tak bylo pozdě, zítra se zase vstává a navíc nám Linda za naši celodenní nepřítomnost pěkně vymňouká. Parkoviště bylo skoro prázdné, v řadě, kde jsem nechal náš vůz, stálo jenom pár aut, že bys je na prstech jedné ruky spočítal.

„Ale kde je to naše?“ Zhrozil jsem se, když jsme ze strany přicházeli k místu, kde jsem ho ráno postavil. Nikde. „Přece by o takovou starou káru žádný zloděj nestál.“ „Vždyť by to tady měl někdo hlídat.“ Takové a podobné nesmysly se nám s manželkou honily hlavou. Vydali jsme se dál podél těch pár aut, která tam ještě zbyla, nejprve se podíváme, jestli je někdo v boudě u vjezdu a pak budeme muset volat policajty. Ale co potom, jak se dostaneme domů? Všechny autobusy už budou dávno spát, takže jedině taxík. Nu, vyhlídky nám slibovaly samé radostné rozkoše.

A pak to přišlo. „Ty vole, vždyť stojí támhle“ vykřikl jsem na svou drahou s úlevou, když jsem uviděl, jak se naše maličká Fabijka skromně krčí a schovává těsně za nějakým velkým bourákem, takže ji odjinud nebylo vůbec vidět.

Ozvaly se dvě rány, až se pod námi otřásla zem. To byly kameny spadlé ze srdcí. Za toho vola jsem nakonec pokárán nebyl, naopak odměněn smíchem. Vždyť je to vlastně takové pěkné lidové oslovení, i když asi přece jen trochu víc chlapské. Ale pokud jej řekneme hezky od plic, dokáže krásně uvolnit napětí a odplavit adrenalin.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

Zakladateľ siete pre deti milionárov: Tisíc eur je psychologická hranica

Používať ju môže iba ten, čo má na tisíceurové mesačné členské, pozerať sa ale môže každý, hovorí JURAJ IVAN.

PLUS

Kupujúci Japonec? Neexistuje, tvrdia stánkari z vianočných trhov

Strávili sme jeden deň so stánkarmi.

SVET

Rakúski voliči rozhodujú o novej hlave štátu

Rakúšania si vyberajú medzi Norbertom Hoferom a Alexandrom Van der Bellenom.


Už ste čítali?