„Poprvé jsi nás zklamal, když jsme ti zařídili studium medicíny a ty jsi místo toho šel na tu hloupou techniku. Však si vzpomeň, jak z toho tenkrát dostal tatínek infarkt a zemřel. Ale já ti po čase odpustila a dokonce jsem ti našla takovou dívku, která by se o tebe postarala, až tady jednou nebudu. Jenže zase jsi měl svou hlavu a vzal sis tu svou Markétu. Moderní emancipovanou ženskou, která ti určitě ani nezůstane doma s dětmi a bude chtít co nejdřív zpátky do práce. Ale budiž, snažila jsem se ji brát takovou, jaká je a dokonce ji mít ráda.“
„Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, proč jsi na mě takový zlý a nevděčný? Po tom všem, co jsem pro tebe udělala, se najednou sebereš a chystáš se s Markétou odstěhovat někam na druhý konec republiky. Copak jste tady v mém bytě neměli dost místa? Víš přece, že mám po tatínkovi dost peněz, abych vám mohla pomáhat s materiálním zabezpečením. Ale ty ne, postavil sis hlavu a zadlužil ses hypotékou na půlku života. Ani bych se nedivila, že za to může ona, a to jsem vám chtěla nabídnout pomoc s výchovou dětí, až je jednou budete mít.“
Maminka konečně zmlkla a Jindra si mohl oddechnout. Zatvářil se sklíčeně, zamumlal nesrozumitelnou omluvu a vypadnul z pokoje. Všechny formality okolo nového bytu jsou hotové, je třeba objednat stěhováky.
Nikdo si nedovede představit, jak dlouho odkládal sdělit mamince tohle své a Markétino rozhodnutí. Ale teď mu došlo, že něco takového měl udělat už dávno. Pravda, rodiče mu vždy poskytli všechno, ale pokaždé to bylo to, co oni sami považovali za dobré. Ještě, že měl tenkrát tolik síly odmítnout tu medicínu, na takový obor by nikdy neměl. Zato teď dělá přesně to, co ho baví. Přitom vůbec není pravda, že by mohl za smrt svého otce, vždyť už byl na tom tak zle, že šlo o pouhou otázku času.
Ještě, že poznal Markétu. Hodná holka, která to s ním u jeho maminky vydržela přes dva roky a snad by dokázala její každodenní kritiku snášet donekonečna, kdyby jí nenavrhl to přestěhování. Sice se ho ptala, jestli si je tím opravdu jistý, ale on dobře poznal, jakou má radost, že budou konečně samostatní. Už mají zajištěná i nová místa a ze dvou platů to určitě utáhnou i s hypoyékou. Jakmile se tam trochu rozkoukají, začnou pracovat na vytouženém potomkovi. Trochu se uskromní a všechno bude krásné.
Jindra se stavil pro Markétu v práci, stěhováky domluvili na příští pondělí a skočili si na kafe. „Maminka se asi hodně zlobila, viď? Ani nevíš, jak moc si tě za to vážím.“ Jindra vzal Markétinu ruku do dlaní a pohladil jí něžným pohledem. „Však ono ji to časem přejde, vždyť se nestěhujeme na druhý konec světa. Budeme ji sem jezdit navštěvovat i s Marečkem, a kdyby, nedej bože, jednou ve stáří potřebovala naší pomoc, tak se o ni postaráme. „S žádným Marečkem, přece s Lucinkou,“ odpověděla Markéta se smíchem.