Necítil jsem potřebu se před Petrem nějak obhajovat, tak trochu jsem s jeho reakcí počítal, a tak jsem téma rozvinul: „Možná se budeš divit, ale dokonce se dvěma. Samozřejmě, že ne najednou, spíš je tak nějak nepravidelně střídám.“ Petr jen zakroutil nevěřícně hlavou a nechal mě pokračovat: „Jedna je trochu menší, taková subtilní dlouhovlasá blondýnka. S ní si vždy dlouze a jemně pohraju, dávám si záležet na detail. Ale ta druhá, to je panečku pořádný kousek, u ní mám fakt za co vzít. Bruneta s melírem, která si nepotrpí na žádné mazlení, s ní je to pokaždé ráz na ráz.“
Petr byl zvyklý na úplně jiný styl, bůhví, jestli to sám někdy s nějakou štětkou zkoušel a teď nějak nevěděl, co má vlastně říct. Na jednu stranu s mým počínáním nesouhlasil, ale zároveň byl i tak trochu zvědavý. Vyptávat se na choulostivé detaily mu zřejmě přišlo poněkud trapné, a tak z něj vypadla možná trochu náhodná otázka: „Ale to musí být časově dost náročné, tobě to nevadí?“ „Víš, Petře, jsem na to zvyklý a mám-li být upřímný, beru to jako příjemnou změnu. Vždyť, nakonec, proč bych měl pospíchat s něčím, co mě docela baví. Hezky si u toho duševně odpočinu, trochu i zacvičím, a když to s těma holkama neodfláknu, výsledkem je všestranná spokojenost. A to je přece něco, co potěší každého chlapa, no řekni sám.“
Tenhle argument nedokázal Petr odmítnout, nezbylo mu, než pokývat hlavou, ale zřejmě měl pocit, že ho začnu přemlouvat, aby též zkusil s nějakou štětkou. Chtěl tomu předejít, a tak se široce rozhovořil o úskalích mého nerozumného počínání. Nechal jsem ho mluvit, dokonce jsem mu dával za pravdu, ale stejně mě nepřesvědčil.
„Petře, já vím, že s válečkem je to rychlejší a možná i pohodlnější, a když navíc použiješ nástavec, nemusíš lézt po štaflích. Jenomže mě nepředěláš, maluji tímhle způsobem celý život a jsem na to zvyklý.“ Petr se zřejmě smířil s tím, že mě už na stará kolena nezmění, ale svého malého vítězství přece jen dosáhl. Rozhlédl se po čerstvě vymalované místnosti, zaostřil pohled na výklenek u dveří a prohlásil: „Máš tady šmouhu.“ Tečku za svou kratičkou větou patřičně zdůraznil, aby mi dal najevo, že on tedy nějaké techtle mechtle se štětkama neuznává.
Kdepak nástavec na váleček, to není nic pro mě. Rozhodl jsem se, že se nedám, ať Petr na vlastní oči vidí, jak to s tou štětkou dělám. Blondýnka byla už čisťoučce umytá a možná toho měla za celý den dost, ale já ji znovu pevně uchopil do rukou, prsty prohrábl její bohatou kštici a celou ji patřičně navlhčil. Pevným a rozhodným, ale zároveň jemným, ba přímo něžným pohybem jsem celé dílo dokonal. Blondýnka jen slastně zamlaskala a bylo hotovo.
