„Ještě musíme počkat, necítím se na to dost zralý.“ Tvrdíval ve svých pětadvaceti létech své o tři roky mladší partnerce. Jenže tehdy před dvaatřiceti roky nebyl tento věk pro rodičovství ničím neobvyklý. A navíc Michal měl vcelku dobré a perspektivní zaměstnání, takže by společně s její „mateřskou“ neměli mít finanční problém. Skutečný důvod jeho stálého odmítání byl však úplně jiný, nechtěl být nějakým mrnětem omezován. Naopak, přál si dělat co chce a chodit kam chce, tak jako doposud. Avšak to by své mladičké manželce takhle otevřeně nikdy nepřiznal.
Kateřina byla zcela opačného založení, klasický rodinný typ. S velikou péčí se starala o svého Michala a jeho častá nepřítomnost jí vadila jen proto, že mu nemohla podstrojovat ještě víc. Vůbec jí nenapadlo, že by snad mohla žárlit. Jenže její touha po dítku byla tak obrovská, až se jednoho krásného dne rozhodla navzdory jeho protestům tajně vysadit antikoncepci.
Katčiny oči se rozzářily štěstím v okamžiku, když si od svého doktora vyslechla kouzelnou větičku: „Tak maminko, ještě založíme těhotenský průkaz a můžete začít chodit do poradny.“ Doufala, že svou radostí nakazí i Michala, že se v něm jako mávnutím kouzelného proutku probudí otcovská láska. Její naděje se pochopitelně ukázaly býti naivní a liché. Katčinu fintu s antikoncepcí vzal jako podraz vůči své osobě a jestli jí předtím měl ještě aspoň trochu rád, tak teď se úplně odcizil. Jeho někdejší výmluva „necítím se na to dost zralý“ se snad trochu paradoxně ukázala být syrově pravdivá. Zakrátko si sbalil svých pět švestek a od své samodruhé manželky nadobro odešel.
O Katčině nelehkém životě s maličkou Liduškou asi netřeba ani moc psát. Michal spíš neplatil, než platil, ale Katka nikdy nebyla natolik tvrdá, aby ho nechala poslat za katr kvůli „alíkům.“ V jednom však měla štěstí, byla tím typem žen, které dokáží dobře a láskyplně vychovat své dítě za každých okolností. Zřejmě to nějak musela zdědit po svých rodičích, kteří se jí v té době snažili pomáhat podle svých možností.
Dnes je Liduška dávno dospělá a samostatná. Snad je to dáno jinou dobou, snad zkušeností z prožitého dětství, ale své vlastní děti zatím nemá. „Možná, někdy, nemám kam spěchat,“ honívá se jí hlavou a své myšlenky si zdůvodňuje dovětkem „vždyť stejně nemám pořádně s kým.“
A Katka? Ta už se nikdy podruhé nevdala. Prožila pár vztahů založených spíš než na lásce na intimním přátelství. Ale jedno jí zůstalo, pokud někoho zrovna má, snaží se o něj pečovat ze všech svých sil, dokonce bez ohledu na to, jestli je nebo není ženatý.
PS: Dnešní příběh je skutečný, jenom jsem z důvodu anonymity použil jiná jména a drobně pozměnil pár skutečností.
