Petr se nesmírně těšil na příštích čtrnáct dní. Oba s Jarkou jsou sice vzorní a milující rodiče, ale ty dva týdny, kdy budou mít večery jen a jen pro sebe, jim určitě přijdou k duhu. Synek si užije konec prázdnin na Šumavě, oni si zajdou do divadla, do kina nebo jen tak na procházku. Anebo prostě nepůjdou vůbec nikam a budou se věnovat jen a jen jeden druhému.
Navíc Jaruška má dnes narozeniny, tak k tomu prstýnku koupí ještě pořádnou kytku. Tchýňka s Jiříčkem už budou nejspíš na cestě, tak svou drahou pěkně překvapí.
„Miláčku, přeju ti všechno nejlepší k narozeninám.“ Zahulákal Petr zhurta a zvesela hned ode dveří, takže se Jaruš nestihla od babí dozvědět, co by se stalo, kdyby. Jen se stačila tiše usmát a pomyslela si: „Chudák, myslel to dobře, ale teď to pěkně schytá.“
„Petříku, ještě je tady moje maličkost, copak mě nevidíš?“ Obrátila se babča, takto bývalá učitelka na svého zeťáka s perfektně sehranou přísností. „A jistě dobře víš, že skákat do řeči je neslušné. Budu ti muset udělat přednášku.“ Jen tak tak se jí podařilo udržet vážný výraz a potlačit zacukání v koutcích. Měla Petra ráda a byla šťastná, že si její dcera tehdy vzala právě jeho.
„Tak podívej, Petře. Skočit do řeči smí pouze osoba výše společensky postavená osobě postavené níže. Tedy například šéf podřízenému, žena muži, starší mladšímu a podobně. V případě, že jdou dvě kritéria proti sobě, třeba starší muž a mladší žena, je lepší se skákání do řeči vyvarovat úplně. Dalším případem, kdy se smí skočit do řeči, a to bez ohledu na společenské postavení, je sdělení nejvyšší důležitosti. Například zvolání ‚hoří‘.“
Babí zvedla ukazováček pravé ruky, aby svým slovům dodala větší důraz a pokračovala: „Skákáním do řeči by se mělo šetřit i v případech, kdy je to přípustné. Poukazuje totiž na jistou míru sobeckosti, neschopnosti naslouchat druhým a snahu prosadit svůj názor bez ohledu na okolí. A vůbec, zapomněl jsi mě pozdravit.“
Babí udělala dramatickou pauzu a přísně pohlédla Petrovi do očí, aby nakonec dodala: „Ale já ti vše odpouštím, protože se tak hezky staráš o svou rodinu. A navíc přání k narozeninám lze s přimhouřením oka považovat za skoro stejně důležité, jako zvolání ‚hoří‘.“ To už se neudržela a rozchechtala se na celé kolo.
Káva byla dopita, zavazadla sbalena a naložena. Babí s Jiříčkem vyrazili, aby dojeli ještě za světla a rodiče osaměli. Co by to byla Jaruška za dceru, kdyby po své mamce nezdědila smysl pro humor.
„Petře, já si nesmírně vážím toho, že jsi nezapomněl na moje narozeniny, a ta kytka je fakt krásná.“ Též ona měla poněkud problémy udržet vážný tón, ale přesto pokračovala dál: „Ale dobře víš, jak babí lpí na dodržování pravidel slušného chování. Vzpomeň si přece...“
„Už to nemůžu vydržet, touhou po tobě přímo hořím, lásko,“ skočil Petr Jarce do řeči, vzal ji do náručí a prudce přivinul k sobě. Znala ho už dlouho a byla by zklamaná, kdyby to neudělal. Její oči se rozzářily štěstím, oheň jeho touhy byl pro ní v tu chvíli důležitější než cokoli jiného.