Michal

Autor: Jan Pražák | 8.9.2016 o 6:00 | Karma článku: 6,78 | Prečítané:  669x

„Jestli chceš vážný vztah, tak se ke mně radši moc nepřibližuj, na to já nejsem.“ Říkával Michal pokaždé, když se schylovalo intimnímu sblížení s nějakou další dívkou. A přesto mnohá nedokázala odolat.

Byl prototypem mladého muže, který aniž se o to snažil, strhl svým vtipem, šarmem a přátelským otevřeným vystupováním pozornost společnosti na svou stranu. Když se bavil mezi přáteli, vždy dokázal přijít s nějakým vtipným a neotřelým nápadem. Když pracoval, uměl svým kolegům vnuknout nejlepší způsoby řešení a ještě v nich vzbudit dojem, že na ně přišli sami.

Vůči ženám působil nějakým magickým fluidem. Stačilo, aby mu jen krátce problesklo hlavou „jejda, tahle Jaruška by stála za hřích“ a ona se od té chvíle sama od sebe začala motat kolem něj. A kdyby jen motat, když se společnost rozešla a ti dva zůstali sami, začasto nadešla chvíle, v níž ji marně varoval tou větou, že o vážný vztah nestojí. Pak spolu nějaký čas chodili, ne víc než pár měsíců, než pohár jejich počáteční vášně vyprchal.

***

Michal byl jediným vymodleným potomkem svých rodičů. Narodil se, když jeho maminka měla už pár let po čtyřicítce a po odchodu svého otce s ní zůstal sám. Nebyl však typickým mamánkem, jak to dnes občas bývá. Svou maminku zahrnoval láskou a pozorností, často jí nosil menší či větší dary a chlapskou rukou se s ní dělil o různé domácí povinnosti. Spíš než jako matka a syn žili jako dobří přátelé.

Maminka si začasto nechala od teď už pětatřicetiletého Michala vyprávět o jeho milostných avantýrách a se shovívavým smíchem mu v žertu hrozila prstem: „Míšo, Míšo, jestli se nezměníš, tak mi jednou zůstaneš na ocet.“ V jejích slovech však zároveň zazníval sotva znatelný smutný podtón, ve skrytu duše by byla ráda, kdyby se konečně usadil.

***

„Míšo, takhle to dál nepůjde, budeš si muset konečně najít nějakou pořádnou ženskou pro život.“ Pravila maminka jednoho dne vážným změněným hlasem. Michal se vylekal. Ne snad nad jejím požadavkem, ale nad způsobem, jakým to řekla. Dobře věděl, že takhle mluvívá jen, když je na obzoru nějaký vážný problém. „Mami, proboha, co se stalo?“

„Míšo, jsem nemocná. Doktoři mi našli něco, nač je ta jejich medicína krátká. Dávají mi maximálně půl roku a já bych byla šťastná, kdybych tě stihla vidět pod čepcem.“ Jen stěží se snažila budit dojem, že ji vůbec nejde o ni samotnou, ale jen o Michalovu ženitbu.

Kolegové a přátelé nabyli dojmu, jakoby z Michala vyprchala všechna energie. Svou práci sice zvládal, dokonce stále pomáhal kolegům, ale jinak se stranil společnosti a pokaždé rychle pospíchal domů. Na zvědavé otázky vždy odpovídal nejasným zamumláním o rodinných starostech. Jediný, komu se dokázal se vším svěřit, byla Magda, jeho nejbližší kolegyně, které kdysi se smíchem říkal „gotická dívka.“ Štíhloučká, vysoká, úzká v bocích, v prsou i v obličeji, s pěšinkou uprostřed dlouhých černých vlasů a s nepřístupným vystupováním. Ta se teď tak nějak sama od sebe stala jeho vrbou a dokázala ho psychicky držet nad vodou.

Čas plynul, mamince bylo hůř a hůř, Michal se o ni staral ze všech svých sil. Její naléhání na potenciální Michalovu ženitbu bylo čím dál, tím silnější. Nevěděl si s tím rady, ze srdce rád by jí vyhověl, ale nedokázal přijít na to jak.

„Michale, jestli chceš, já ti pomohu,“ řekla Magda po delší úvaze poté, co se ji opakovaně svěřil s touto starostí. Promiň, že to říkám tak tvrdě a vím, že by to byl podvod, ale pokud o to stojíš, tak až bude nejhůř, můžeš mě mamince představit jako svou nastávající. Klidně mě za tenhle nápad pošli do pekel, ale věř, že když to uděláš, bude se jí odcházet snáz. Michal se po jejích slovech rozbrečel. Když se trochu uklidnil, vzal ji za ruku a s tichým „díky“ sotva znatelně kývl na souhlas.

Pár dní před maminčiným skonem přivedl Magdu do nemocnice a představil ji mamince. Té se naposledy v životě rozzářily oči štěstím: „Děti, kdypak budete mít svatbu?“ Pro oba mladé to bylo nesmírně těžké, Michal s vypětím sil zalhal: „Maminko, od zítřka za měsíc.“

***

Mnoho vody stačilo uplynout, než se Michalovi vrátila aspoň špetka jeho někdejšího humoru a přirozeného šarmu. V jednom se však nadobro změnil, přestal si všímat žen okolo sebe.

Jednoho dne přišel do práce s obrovskou kyticí a oslovil svou pomocnici v časech nejtěžších: „Magdi, prosím tě, promiň. Ani jsem ti za to všechno pořádně nepoděkoval. Tohle je pro tebe. A byl bych moc rád, kdybys přijala pozvání na večeři.“ Magdiny blízko u sebe posazené zelené oči v její gotické tváři zasvítily zvláštním kočičím odleskem. Michal měl pocit, jako by z nich vyzařovala klidná a silná příjemně působící energie. Kytici přijala. Přijala i pozvání na večeři. Časem přijala i pozvání ke společnému životu napořád.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

Zakladateľ siete pre deti milionárov: Tisíc eur je psychologická hranica

Používať ju môže iba ten, čo má na tisíceurové mesačné členské, pozerať sa ale môže každý, hovorí JURAJ IVAN.

PLUS

Kupujúci Japonec? Neexistuje, tvrdia stánkari z vianočných trhov

Strávili sme jeden deň so stánkarmi.

SVET

Rakúski voliči rozhodujú o novej hlave štátu

Rakúšania si vyberajú medzi Norbertom Hoferom a Alexandrom Van der Bellenom.


Už ste čítali?