Ve druhé polovině padesátých let minulého století, tedy v době, když jsem se učil poznávat svět okolo sebe, byla televize sice ještě v plenkách, ale rozhlasové vysílání bylo již dávno nedílnou součástí téměř každé domácnosti. Pokud jsem nějakému slovenskému slůvku náhodou nerozuměl, tatík mi ochotně poradil, později ve škole byly základy slovenštiny dokonce v osnovách.
A tak mi tento jazyk, natolik příbuzný mé mateřštině, přešel do krve takovým způsobem, že kdyby se mě byl někdo třeba zeptal, v kteréže řeči byl ten včerejší večerní pořad, nedokázal bych odpovědět.
Čas plynul, náš někdejší společný stát se rozpadl a dal vzniknout dvěma novým samostatným zemím. Změny odvály slovenský jazyk z českých médií, což s sebou přineslo i další efekt, dnešní mladí lidé ze Slovenska a z Česka si navzájem pořádně nerozumí.
Přiznám se, že když se občas dostanu na Slovensko, melodické slovenštiny si rád užívám. Připomíná mi moje dětství a mládí, a přináší mi pocit, že ač jsme dva různé národy, máme k sobě tak nějak blíž.
Zrovna dnes jsem poslouchal nějaký slovenský pořad, odmyslel jsem si význam vět, a soustředil jsem se na jednotlivá slova. Byl jsem až překvapený, kolik z nich bylo naprosto rozdílných, a uvědomil jsem si, že jsem jejich rozdílné znění vlastně nikdy nevnímal.
Závěrem si troufnu hrdě říct, že slovenskému jazyku dobře rozumím. Na druhé straně však nejsem tak bláhový, abych se troufl jím mluvit, natož v něm dokonce psát.