Madla - 12. Sami s Honzou

Autor: Jan Pražák | 6.10.2013 o 20:00 | (upravené 7.10.2013 o 7:21) Karma článku: 0,00 | Prečítané:  176x

Občas se stávalo, že některý z mých lidí někam odejel a vrátil se domů až za několik dní. To se mi pranic nelíbilo, mají mě přece proto, aby mi dělali společnost, starali se mi o jídlo, o zábavu a pohodlí a ne proto, aby si dělali, co chtějí. Tento svůj postoj jsem vždy dala najevo zbylým dvěma, kteří se mnou zůstali doma, tvářila jsem se přezíravě a hrála si na uraženou. Nevíc to však ode mě po svém návratu schytal ten „hříšník,“ celý den jsem si ho nevšímala a tvářila jsem se, jako by ani neexistoval, aby si propříště zapamatoval, že nemá co odjíždět. Párkrát dokonce odjeli dva mí lidé současně. V takových případech jsem už začínala být nejistá a přepadaly mě obavy, aby mě neopustil i ten třetí. V těch chvílích jsem svou povýšenost nedokázala zahrát tak dokonale, spíš jsem se snažila být v neustálém kontaktu s tím, který zůstal se mnou, abych si ho jaksi ohlídala. Nicméně o to víc jsem svou nelibost projevila, když se mi vrátili ti dva uprchlíci.

Léta roku 1974 se Anička s Vilíkem začali najednou chovat docela podivně. Sháněli a v našem městském bytě kupili na hromádky spousty zvláštních věcí, například barevný nafukovací míč, směšné kloboučky proti slunci a podobně. Přitom používali slova, která jsem předtím nikdy neslyšela a nevěděla jsem, co znamenají. Nu, posuďte sami, třeba moře, letadlo, Bulharsko. Pořád mluvili o nějaké cestě a koupání, až jsem z toho vůbec nebyla moudrá. Jako že se snad chystají odbulhat do moře a tam se koupat v letadle? Nevím, nedávalo mi to smysl. Každopádně jednoho dne se stalo, že s velkou slávou a hromadou zavazadel odjeli a já zůstala docela sama s Honzou.

V té době jsem už byla dávno dospělá a zkušená kočka, od mého narození uběhly již čtyři zimy a i Honza už postupně ztrácel rysy lidského kotětství. Dokonce se i naučil ovládat tu malou místnůstku, která nás vozila mezi městem a venkovem, i když musím přiznat, že jsem raději jezdívala s Vilíkem, protože Honzu zatím ještě zřejmě tolik neposlouchala, jezdila si o něco rychleji a se mnou to uvnitř nepříjemně házelo.

Po odjezdu svých rodičů Honza zřejmě vycítil mou nejistotu a snažil se mě uklidnit. Nosil mě po bytě, choval a hladil, a aby mě přivedl na jiné myšlenky, oprášil bojové hry z mého kotětství a nádherně se se mnou popral. V noci mě dokonce nechal spát u sebe v posteli, což bylo zcela neobvyklé, za normálních okolností jsem nocovala v obýváku nebo v kuchyni. Však jsem také tento jeho počinek náležitě ocenila, rozhodla jsem se, že se postarám, aby mu nebyla zima, a tak jsem se mu stočila přesně doprostřed jeho pelíšku. Sice něco mumlal, jako že se roztahuji a on nemá dost místa, ale zahřívat se ode mě každopádně nechal. Hned druhého dne ráno jsme vyrazili na venkov. Cestou mě čekalo příjemné překvapení, poprvé jsme jeli spolu sami a já jsem poprvé mohla sedět na klíně tomu, kdo místnůstku ovládá. Jednou rukou mě přidržoval, druhou točil takovým tím kolem a uháněli jsme ostošest. Na zahradě mě zanechal svému osudu, s velkým brbláním vzal žebřík a začal se potýkat se záplavou letních jablek. Byla bych mu snad i ráda nějak pomohla, ale považte sami, jablka a kočka, to jaksi nejde moc dohromady. Jo, kdyby tak na tom stromě rostly myši, to by bylo hned něco jiného.

Následující noc jsem se potkala s ježkem, který bydlel na naší zahradě pod hromadou starých prken. Ne, že by mě ten starý uchrochtaný dupající pichlavý strýc nějak zvlášť zajímal, ale nějakým způsobem jsme se o sebe přece jen museli otřít. V tu chvíli jsem si ten kontakt ani neuvědomila, došlo mi to až ráno, když mě začalo něco kousat v kožíšku. Představte si, já od toho pichláče chytila blechy. Honem jsem běžela za Honzou, aby s tím něco udělal, jenže on mi nerozuměl, pochoval mě a celý můj problém pochopil, až když nějaká ta bleška přeskočila i na něj.

A tak se celý zbytek našeho společného hospodaření odehrával ve znamení Honzova boje s jakubčaty, kterých bylo tolik, že je ani nestačil všechny otrhat a našeho společného boje s těmi roztomilými bleškami. Honza dokonce odněkud přinesl nějaký prášek, kterým zasypával sebe i mě, nu, nebylo to nic příjemného. Nicméně nejprve se nám podařilo omezit bojovou bleší linii na malý zahradní domek a pojízdnou místnůstku, a do návratu Honzových rodičů jsme nad nimi společnými silami zvítězili úplně. Neříkám, že by se mi společné hospodaření s Honzou nelíbilo, ale nakonec jsem byla ráda, když už jsme byli zase všichni pohromadě bez blech, bez přebytečných jablek a s cestováním rozumnou rychlostí.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

TECH

Miliardy ľudí čoskoro zažijú nevídanú klímu

Klimatická zmena prebieha nad zemou rýchlejšie ako nad oceánmi. Takmer polovica dnes žijúcich ľudí zažije podnebie aké nepoznáme

DOMOV

Sudca Hrubala: Neviem, či bol Procházka politická objednávka. Vyzerá to tak

Združenie Za otvorenú justíciu sa zrejme zmení na think-tank.

DOMOV

Kaliňák nechal schátrať ubytovňu pre policajtov. Teraz sa jej chce zbaviť

Ministerstvo zaplatilo 175-tisíc za projekt, ktorý skončil v koši.


Už ste čítali?