Úvodem si zde dovolím odcitovat její názor: „…myslím si, že to platí i obráceně. Že totiž i muži potřebují pohlazení. Ať jsou velcí, mohutní, drsňáci, stejně po tom touží a potřebují to, i když si to nepřiznají. A nemusí to být jen opravdové pohlazení, ale třeba i jen slovem…“
Domnívám se, že mužská potřeba hlazení skutečně existuje, ale je položená v trochu jiné rovině než ta ženská. Dost často se o nás mužích říká, že jsme ješitní. Možná, že právě toto je poněkud zjednodušené pojmenování jedné z našich potřeb hlazení. Tedy hlazení ega, například oceněním, že se nám to či ono podařilo, udělali jsme to správně. Takové pochválení nás dokáže opravdu potěšit, stimuluje nás k dalším aktivitám a přináší nám dobrou pohodu. Naopak, pokud se nedostaví tam, kde bychom jej čekali, můžeme z toho být otrávení a říci si „příště se na to můžu vykašlat.“ Neříkám, že toto pravidlo platí pro nás všechny, ale myslím si, že je použitelné pro většinu z nás.
Také otázku fyzického hlazení vnímáme většinou poněkud odlišně než ženy. Řekl bych, že neerotické hlazení je pro nás daleko méně důležité, než pro ně. Mnohé ženy potřebují, abychom za každým dotekem neviděli hned sex a dokázali je často pohladit i „jen tak.“ U nás mužů to dost často bývá opačně, naše potřeba fyzického hlazení je daleko více propojena s potřebou milování.
Závěrem tedy dávám své čtenářce za pravdu, ano, i muži potřebují hlazení, opravdové, i slovem. A přitom vůbec nevadí, že je naše touha po hlazení trochu jinak položená než ta ženská. Naopak, kdybychom všechno vnímali stejně, už bychom možná dávno vyhynuli jako živočišný druh.