Mé dcery se narodily v osmdesátých létech minulého století, tedy v době, kdy se muži porodu běžně neúčastnili. Nedomnívám se, že bych měl je a svou manželku ještě raději, kdybych tam tehdy byl. Ani si nemyslím, že bych tam byl své drahé polovici co platný, ta měla tehdy svých starostí dost. Možná bych se tam však postaral o „odlehčení vážnosti okamžiku“ tím, že bych směšně přidělal práci personálu porodního sálu svým náhlým kolapsem. Místo toho jsem se prostě ráno sebral a šel do práce. Cestou jsem koupil dvě láhve Myslivce, strčil jsem je svým kolegům na stůl a se slovy, že se mi narodila dcera a beru si volno, jsem se odporoučel. Ať si to s těmi lahvemi za mě oslaví, já jdu shánět kočárek. Ten tehdy nebylo možné prostě koupit, musel se skutečně shánět. Jeden z kolegů mi říkal, že on to má postavené poněkud jinak. V té době měl dvě nebo tři děti, přesně si to už nepamatuji, a tvrdil, že pokaždé, když jeho žena odjede do porodnice, popadne ho amok, on se sebere a vymaluje celý byt.
Otcové se neúčastnili porodu ani v dobách ještě dávnějších. Co vím, tak tenkrát se poslalo pro porodní bábu, muž byl vyhnán z místnosti a směl se vrátit, až když bylo miminko na světě. Aspoň v té době mohl dělat něco užitečnějšího, třeba si krátit chvíle napětí štípáním dříví nebo jakékoli jiné práce, které vždy bývalo dost a dost. Krátce řečeno, samečkům živočišného druhu homo sapiens příroda místo u vrhu mláďat nepřiřkla.
Podle mého názoru se vztah otce k matce a k potomkům nemůže utvořit (nebo chcete-li vylepšit) tím, když bude přihlížet rodiččině „těžké chvilce.“ Ten jeho vztah totiž pramení z něčeho docela jiného. Z lásky, s pocitu sounáležitosti a odpovědnosti na celý život. Z vědomí „tohle je moje rodina, součást mě samotného.“ Tenhle pocit v sobě buď muž má, pak je to v pořádku a jeho rodina se na něj může spolehnout. Nebo ho prostě nemá, a pak mu nějaká ta chvilka, strávená u porodu v budoucnu nezabrání v tom, aby se třeba jednoho krásného dne na své nejbližší vykašlal.