Od těch chvil jsem ji netrpělivě vyhlížel každý den, a pokaždé, když jsem ji spatřil, měl jsem pocit, jako by vyšlo mé soukromé slunce. Občas se tvářila, že má naspěch, a okolo našeho domu téměř proběhla, jako by ji popoháněly nějaké neodkladné povinnosti. Jindy se nesla jako královna a zastavovala se každých pár kroků, zřejmě chtěla svou krásu připomenout celému okolí. Tak okouzlující, a pokaždé sama!
Jak se k ní přiblížit a pokusit se získat paprsek její přízně? Neurazit ji a nevypadat jako hlupák? Čekával jsem na ni v obvyklou její hodinu před naším domem, zprvu jsem se ze studu skrýval za stromem, poté jsem si dodal odvahy a snažil se ji pozdravit milým úsměvem. Téměř si mě nevšimla, jen krátce otočila svou nádhernou hlavu mým směrem a bez sebemenší změny výrazu se hrdě nesla dál. Určitě dospěla k názoru, že se jejím zorným polem mihla jen další nula, jako ostatně už tolikrát.
Musím něco vymyslet, třeba ji zkusit potěšit nějakou pozorností. Dárkem, který by jí udělal radost, a dodal mi alespoň maličkou naději v jejích očích. Už to mám, té droboučké věcičce žádná neodolá. Jen musím pečlivě vybírat a zkusit správně odhadnout její vkus.
Další den jsem k ní přistoupil s jistotou, hodnou muže činu. Po krátkém pozdravu jsem jí bez dalších okolků nabídl svůj dárek. Chviličku zaváhala a mé srdce se rozbušilo napětím. Přijme nebo odmítne? Budu před ní vypadat jako gentleman nebo jako hulvát? A pak jsem téměř nevěřil svým očím, mou duši zalil pocit štěstí. Přijala, odměnila mě sice krátkým, ale mnohovýznamným výrazem poděkování a rychle odcupitala svou cestou.
Od té doby se vídáme téměř každý den a kupodivu má Linda na ni ani moc nežárlí. Když ji náhodnou spatří, jen trochu zaprská a zježí srst, aby vypadala větší a důležitější, než ta bílá dlouhosrstá. A ani nepozná, že těch pár granulí končí jinde, než v jejím bříšku.