Co teď? Většina práce a starostí zůstává na nás, protože Ijáček, ať už v mužském nebo ženském vydání je věčně zaneprázdněný řešením sama sebe. První tři dny v týdnu stráví hledáním založeného dárku od kamaráda, s nímž se má záhy sejít, další dva pak zkoumáním sama sebe, zda nemá tu nemoc, o níž se bavil se sousedem, celý víkend pak vynakládá obrovské úsilí k tomu, aby se nemusel účastnit běžných domácích prací.
Máme-li alespoň my sami zdravou dávku vlastního sebevědomí, pak jsme se dostali do klasické situace, která by se dala nazvat soužitím silné a slabé povahy. Možná nás jako první způsob jejího řešení napadne rozchod, po němž si najdeme někoho jiného. Jenže co když máme společné děti, a co když ho máme stále rádi a ufňukanost v kombinaci s určitou dávkou lenosti je jednou z mála jeho záporných vlastností? Možná pak dojdeme k rozhodnutí, že nad ním nechceme rovnou zlomit hůl a že bychom rádi celou tu svízelnou situaci vyřešili nějakým všestranně prospěšným smírným způsobem.
Je jasné, že to nepůjde ráz na ráz, že Ijáčka nepředěláme ze dne na den. Navíc je otázkou, zda máme šanci na alespoň částečný úspěch, kterého můžeme dosáhnout po dlouhodobém pečlivém snažení a trénování. Po trénování Ijáčkova sebevědomí, které ho nakonec může dovést k poznání, že vlastně vůbec není Ijáčkem. Bude nás to stát soustu úsilí, budeme muset být vstřícní, shovívaví a přitom důslední a neústupní, a pokud by byla trpělivost k dostání někde v obchodě, museli bychom si jí předem objednat celý vagón. Občas budeme mít pocit, jako bychom vychovávali další dítě.
Měli bychom se snažit hodně chválit a málo kritizovat. Když se nám Ijáčka podaří přimět k tomu, aby přece jen něco udělal, nejprve se široce rozhovoříme o tom, jakého skvělého a krásného výsledku dosáhl, a teprve potom se jen tak letmo a mimoděk zmíníme o chybách, kterých se dopustil. Pokud si totiž Ijáček uvědomí naší chválu i přes hradbu svého nízkého sebevědomí, budeme mít naději, že se napříště nebude tolik bránit tu práci znovu udělat. Můžeme doufat, že v ní časem získá určitou praxi, přestane chybovat a možná ho i začne trochu bavit.
Náš Ijáček si pravděpodobně dobře uvědomuje, že nechává většinu práce a zařizování na nás, a cítí potřebu si to nějak vnitřně omluvit. Paradoxně se pak může stát, že nás neustále kritizuje, aby měl pocit, že když on není „ten dobrý,“ tak takoví nejsme ani my. Reakcí „měl jsi či měla jsi to udělat sama, když to umíš líp,“ ničemu nepomůžeme, protože Ijáček si najde spoustu důvodů, proč to nemohl udělat on. To už lepší zkusit skrytou ironii a s úsměvem jej požádat, ať nám ukáže, jak to vlastně má být, poradí, příště pomůže. Podaří-li se nám trefit správná slova a intonaci, Ijáček znejistí, nebude vědět, nakolik si z něj utahujeme a nakolik to myslíme vážně, a příště si své rýpnutí třeba odpustí.
Horší to může být, pokud se Ijáček rozhodne, že je nemocný. Upne se na nějakou chorobu, dojde k názoru, že ji určitě má, začne kňourat, vyhýbat se veškerým činnostem a nechá se obskakovat. Sami mu jeho utkvělou představu vymluvíme jen stěží. Zbývá snad jediná možnost. Důsledně naléhat, aby si se svou „vážnou chorobou“ zašel k doktorovi. Denně mu to připomínat a ptát se, zda už tam byl. Pokud se nám to podaří a pokud ten doktor není na hlavu padlý, dobře rozezná skutečnou nemoc od té domnělé. Pak máme šanci, že náš Ijáček lékaři uvěří a na čas se bude cítit zdravý. Nebo alespoň o něco zdravější.
Když se nám podaří dosáhnout v tomto běhu na dlouhou trať alespoň dílčích vítězství, zasloužíme si metál. Pomůžeme tak sobě, Ijáčkovi i dětem, rodinné klima se celkově trochu pročistí. Jenže pozor, hlavně neusnout na vavřínech, ijáčkovství rádo recidivuje a navíc s přibývajícím věkem může být k němu náš partner náchylnější.