Obě sestry vystudovaly stejnou střední školu, přijaly zaměstnání ve zdravotnictví, vdaly se čtvrt roku po sobě, vzaly si muže povahově velmi podobné. Prožily manželství „v lepším i v horším,“ ostatně jak to obvykle chodívá, se svými partnery vydržely a vychovaly po páru dětí. Jejich potomci časem vylétli z hnízda, a když se zdálo, že jim oběma nastane poklidná fáze produktivního věku, přišla rána jak z čistého nebe. V průběhu jednoho měsíce obě ovdověly.
Sestry se sestěhovaly k sobě a tíži osudu čelily společně za neopominutelné opory svých dětí. Zhruba po roce, jak smutek postupně odezníval, se do rozhovorů sester začalo pomalu vkrádat téma případného nového vztahu. Ukázalo se však, že jejich postoje jsou diametrálně rozdílné. „Vždyť ještě zdaleka nepatříme do starého železa,“ říkávala Milena s tajuplným úsměvem, a dodávala: „Potřebujeme mužské, jinak se tu navzájem časem sežereme, i když jsme dvojčata.“ Avšak Jarmila jí obvykle oponovala: „Já ti nevím. Víš, jak se pořádný chlap v tomhle věku obtížně hledá? Většinou jsou ženatí, a ti ostatní buď střídají jednu za druhou, nebo jsou duchem dědci, kteří už za nic nestojí. A vůbec, já zůstanu věrná odkazu svého Jirky.“
Mileně vyšla jasná hvězda. Po pár neúspěšných pokusech, schůzkách, na níž se ukázalo, že adept nového partnerství hledá kuchařku, uklízečku, konkubínu a sponzorku v jedné osobě, se na ní usmálo štěstí. Karel byl šarmantní pětapadesátník s širokým úsměvem a ještě širším milujícím srdcem, jež s radostí zaplnil Mileninou láskou až do poslední komůrky. Milena si rázem připadla, jako by omládla nejmíň o patnáct let, přestěhovala se ke Karlovi a je šťastná.
„Hm, možná na tom něco bude, snad bych to měla též zkusit,“ pomyslela si Jarmila, když viděla, jak si její sestra užívá nového života. Ale vzápětí jí přepadaly pochybnosti: „Když já nevím, připadám si už stará, něco takového se pro mě nehodí. A Jirkovi by se to určitě nelíbilo.“ Nakonec se po jedné sesterské kávě a po opakovaném Milenině přemlouvání přece jen rozhodla, že to tedy zkusí. Ale pouze jednou, a když to nevyjde, tak toho nechá.
Samozřejmě, že to nevyšlo, jakpak by také mohlo hned napoprvé. Michal by možná nebyl špatným partnerem, ale Jarmila se už předem před schůzkou jaksi uzavřela sama do sebe a obrnila negativizmem. A tak jí ta krásná růže připadala ošklivá, Michal nudný a nepřitažlivý (nedej bože, aby na mě někdy sáhl), a sama byla tak neskonale protivná, že by odradila snad i světce. Michal jím možná i tak trochu byl, po nevydařeném randeti jí ještě párkrát zkoušel kontaktovat, ale vše nakonec skončilo dřív, než vůbec mohlo začít.
Nyní, když se obě dámy sejdou, tak by náhodný pozorovatel snad ani nepoznal, že jde o sestry. Milena je pokaždé vkusně oblečená, srší vtipem a humorem, zlaté vlasy jí jen září. A hlavně se nikdy dlouho nezdrží, pospíchá do Karlova náručí. A Jarmila? Že by byla nešťastná, to se říct nedá, je spíš smířená s osudem. Obvykle bývá laděná došeda od vlasů až po střevíce a mívá spoustu času. Tedy pokud náhodou nepospíchá hlídat vnoučata.
