Asi nerad housky

Cestu z tramvaje jsem si prodloužil o pár kroků, stavil jsem se v pekárně, kde se na mě z regálu usmály krásné čerstvé voňavé houstičky. Co houstičky, přímo veliké houstice, tak akorát jedna k snídani. Neodolal jsem, koupil hned dvě a k nim takové to maličké máslíčko, těšil jsem se, jak si pochutnám.

Pak jsem ho venku potkal, tedy spíš on mě. Rozcuchaný a ušmudlaný mi zkřížil cestu vrávoravým krokem, a hned na mě, jestli bych mu nedal nějaký drobáček. Že prý má hlad, na důkaz svého tvrzení si ukázal prstem do otevřených úst.

Znám je, snad tisíckrát jsem se s nimi už setkal, ale asi jsem zrovna měl to polospánkové ráno, prostě jsem mu naletěl. Tu druhou velehousku mám vlastně navíc, zželelo se mi ho v duchu, tak já mu ji dám. „Vemte si tohle, je úplně čerstvá a krásně voní,“ napřáhl jsem ruku s tím lahodným pečivem.

Odpověď toho hladového človíčka zde nemohu citovat, článek by byl stažen. Mohu jen říct, že nadával cosi ve smyslu, aby si ji strčil někam.

Můj mozek se probudil až ve chvíli, když jsem tu skvělou snídani v klidu spořádal. Pak mi to rázem celé došlo, vždyť ne nadarmo se říká „hlad je převlečená žízeň.“