Dveře do maličké místnosti jsou vedle vchodu do banky, otvírá je přiložením karty, uvnitř prázdno, jen bílé světlo a patřičný přístroj. Naťuká požadavek, bankomat tiše zavrčí, a když vydává potřebný obnos, dveře za ní se znova otevřou. Ucítí vlnu nervozity a koutkem oka zahlédne upoceného hromotluka, jak se hrne až těsně k ní. „Ženská, už budete proboha hotová?“ Zaslechne místo pozdravu.
S penězi a kartou se tiše přesune do druhého kouta, otevře kabelku. Hezky do jedné přihrádky peněženku, do druhé pouzdro s kartou, v tomhle má ráda pořádek. „Vypadněte už konečně.“ Slyší obhroublá slova za svými zády. Je jí to krajně nepříjemné, a tak se brání: „Ale vždyť vám tu nepřekážím. Nevidím na vás, jen si uklidím peníze.“ V odpověď však zaslechne jen větu, pronesenou v tónině nevyslovené hrozby: „Nebuď drzá a koukej zmizet.“
V mysli jí probleskne pachuť jedovatého olova, ale dokáže se přes to přenést. U stánku s masem jí zavoní čerstvé jitrničky. „Spravím si náladu,“ pomyslí si. „A jakou radost udělám svým klukům, syn ji má nejraději studenou, pro sebe a pro manžela je hezky pomaličku opeču na pánvičce.“
Nákup ukládá do tašky, dobrá nálada se vrací, těší se domů. Jen jednou myšlenkou ještě zavadí o chlapa u bankomatu: „Škoda, že tam se mnou nebyl ten můj. Nebo možná, že je to nakonec dobře, umí být občas pěkný pruďas.“