Tentokrát však zůstala celá zkoprnělá. Nedostalo se jí žádného žhavého uvítání, ba ani nezahlédla za jeho zády skrývaný dárek nebo kytici, dokonce se na ni ani neusmál. Jen se zvláštní září v očích pronesl tu podivnou větu.
„Nevěřila bys, jak je krásná, úplně mi učarovala a já nedokážu myslet na nic jiného než na ni,“ pokračoval, aniž se na Jiřku pořádně podíval. Vzpomněla si na příhodu jedné kamarádky, na níž její manžel vyrukoval o výročí svatby s žádostí o rozvod. „To snad proboha ne.“ Blesklo Jiřce hlavou, rázem oněměla, nevěděla, jestli se má hystericky rozesmát nebo rozbrečet.
„Má dvě děti a nevěřila bys, jak perfektně se o ně stará.“ „Dvě děti jako já, copak si o mně myslí, že jsem tak špatnou matkou?“
„A jak se umí milovat, něco tak fantastického jsem v životě nezažil. Dovedeš si to vůbec představit?“ „Proboha, snad nezačne zacházet do detailů, vždyť tohle vždy v intimních chvilkách říkával celý blažený o mně.“
„Nedá se svítit, ať všichni prominou, já s ní prostě musím být.“ „Já, já, já... Nemohl počkat aspoň, až budu mít po těch pitomých narozeninách?" Do Jiřičných chmurných úvah se začalo vkrádat zoufalství, v očích jí zajiskřily slzy.
„Jiřko, musíš ji vidět!“ „Bože, ať už toho nechá, ať mě ušetří těch trapných výlevů.“
„Otevři svou kabelku, vezmi tu malou lesklou věcičku, kterou v ní vy ženy obvykle míváte, a podívej se do ní. Tam ten můj milovaný idol uvidíš.“
Pár setin vteřiny nechápala, pak její soukromé nebe proťal blesk a hned po něm vyšlo zářivé slunce. Jiskřivé slzičky zoufalství se změnily ve vodopád štěstí, přes jehož clonu matně postřehla, že odněkud vyčaroval obrovský pugét.
