Šel stejným směrem jako ona, hlavu stále otočenou jejím směrem, snažil se očima doslova kličkovat mezi projíždějícími auty. Vpíjel svůj pohled do každičkého tvaru její postavy, a jak mi ji popisoval, musel to být opravdu výstavní kousek. Do reality ho vrátil až tvrdý a zcela nečekaný náraz do hlavy, cestu mu bez varování zkřížil kandelábr. Měl štěstí, nevšiml jsem si, že by to na něm zanechalo nějakých trvalých následků. Tedy na tom mém kamarádovi, myslím, míru poškození sloupu elektrického osvětlení jsem nezkoumal.
Dámy prominou a ta moje snad také, přiznám se bez mučení, že se též občas rád podívám. Pokud je opravdu na co, tak se dokonce zastavím a otočím. Ale to, co jsem udělal dnes, už asi překročilo všechny meze.
Jdu si takhle po ulici a mám radost, že se blíží konec pracovního týdne, v hlavě se mi honí myšlenky co s právě počínajícím víkendem. Výlet? Jo, to bych bral. Ale kam? Hm, přetrhlo mi nit mé lepší já: „Uděláš si výlet jen pár kroků přes práh na zahrádku, vezmeš hráblo a odházíš sníh.“
„Ale no jo,“ odpovědělo mu poněkud otráveně moje normální já, „něco příjemnějšího bys tam nemělo?“ Mé lepší já mi radost neudělalo, ale oči ano. V tu chvíli jsem ji totiž uviděl, jak se dívá z okna. Sice ho nechala zavřené a navíc tam musela mít ještě i nějakou síť, ale byla tak krásná, že jsem se zastavil a zíral na ni s otevřenou pusou.
Musela si mě všimnout. Sice se neusmála, ale vědoma si své krásy nasadila pohled typu „tak se teda koukej, tohle doma určitě nemáš.“ Zatvářila se jako bohyně a já se dopustil společensky naprosto nepřijatelného fau pax. No, co si myslíte, že jsem udělal? Vyndal jsem z kapsy mobil a začal ji fotit. Sice jen z dálky přes předzahrádku, ale lidi se i tak začali zastavovat a vrhat na mě pohledy, jako bych byl nějaký šmírák. Ona však ne, muselo jí dělat dobře, jak mě vyprovokovala. Nakonec po mně hodila ještě jeden mnohoznačný pohled, zavlnila se a zmizela. Naštěstí pro mě, jinak by mi ten mobil asi vypadl z ruky a pozvání na hrabání sněhu by stejně nejspíš odmítla.
Jak říkám, bylo to sice z dálky, v rychlosti a navíc se mi asi třásly ruce, takže ta fotka za moc nestojí. Ale přesto se o ni s vámi podělím, abyste taky trochu potěšili svoje oči. A společně se mnou záviděli tomu šťastlivci, kterému tahle kočka patří.
PS: Mám pocit, že vpravo dole je trochu vidět ještě jedna, ale ta se nejspíš stydí. Škoda.
