„Co to má být?“ Kroutil nevěřícně hlavou a dumal, co za nesmysl mohlo Pavlínu napadnout. Snažil se jí zavolat, jakmile za ním zapadly dveře šéfovy kanceláře, ale byla nedostupná. „Kde je?“ Věděl, že má dnes volno, prý chtěla oběhat nějaké doktory, uklidit v komoře a hodit pár starších věcí do diecézní charity, kam občas chodívá.
„Proboha, snad tam neobjevila nějakou zbědovanou duši a nepřivedla ji k nám domů? Ne, to určitě ne, to by se se mnou jistě dohodla, holka jedna měkkosrdcatá.“ Sednul se ke stolu a nebyl k ničemu, ani na oběd s kolegy nešel.
Po chvilce úvah trochu pookřál, napadlo ho pár variant, které by do jejich milovaného soukromí mohly zasáhnout méně devastujícím způsobem. „Asi to bude pes... Ne, spíš kočka, kočky má ráda odjakživa a ví, že ani já bych se nějakému předoucímu klubíčku nebránil. Ale stejně mohla něco říct, šli bychom ji vybrat spolu. Ne, kočka asi taky ne, nejspíš andulka nebo něco podobně maličkého.“
Když se jí ani odpoledne nedovolal, vymluvil se, že musí na úřad a vyrazil směrem k domovu tak brzy, jak jen to bylo možné. Snažil se přesvědčit sám sebe, že nápad s andulkou je to pravé, ale nebylo mu to nic platné. V hlavě mu bytněly obrazy rozkousaných bot, poškrábaného nábytku nebo dokonce jakéhosi neznámého člověka, s nímž ho Pavlína bude nutit se sžít.
„Tak pojď, už na tebe čekám, však já věděla, že to nebudeš moct vydržet zvědavostí.“ Uvítala ho s tajuplným úsměvem hned ve dveřích a snažila se ho obejmout. Odtáhl se: „Tak kde to máš?“ Hlas mu přeskočil, ale ona jakoby si toho nevšimla. „Počkej vteřinku, zavři oči a dej mi ruku.“ V duchu se mu maličko ulevilo, hlavou mu proběhlo: „Hm, ruku, snad to nebude moc velké.“
Cítil, jak mu pár vteřin šermuje paží, asi ho chce zmást. Ale nedal se, látku kryjící její ploché bříško rozpoznal pod svými prsty hned po prvním doteku. Tiše zašeptala: „Ano, je tam. Sice to ještě není vůbec znát, ale už to mám potvrzené.“
Doširoka otevřel oči a pár vteřin mlčel. Hlavou mu proběhly ty tři dlouhé roky, během nichž se bez úspěchu snažili o otěhotnění, až už to málem chtěli vzdát. Vzal ji do náruče a dlouze políbil. Poté ji pustil a vyrazil ze dveří se slovy: „Vydrž, za pět minut jsem zpátky.“ Květinářství sice bylo hned za rohem, ale hnal se tam málem světelnou rychlostí. Co kdyby mu někdo náhodou před nosem vyfoukl tu nádhernou vzácnou orchidej, po níž jeho Pavlína tolik touží.
