Kazišukem proti své vůli

Autor: Jan Pražák | 23.2.2017 o 6:00 | Karma článku: 4,37 | Prečítané:  942x

Dávno je pryč doba našich babiček, ve které platilo „napřed kostel a teprve potom postel.“ Dnes toho mladí o sexu občas vědí víc než my dospělí, mohou si vybírat z různých druhů antikoncepce, a tak neváhají.

Ono je to vlastně dobře, shoda v milostné oblasti je jednou z nejdůležitějších podmínek dobrého fungování partnerského vztahu. Pokud si v tomhle dva lidé nevyhovují, je mnohem lepší to zjistit hned na začátku než o svatební noci. Většina rodičů, „vlastníků“ náctiletých slečen a mladých pánů si je toho dnes dobře vědoma a je ke svým potomkům tolerantní. Nicméně i sebevětší vstřícnost vůči jejich ranému milostnému životu má svá úskalí, například ve chvíli, kdy se dospělec neočekávaně objeví doma.

Rád bych vám nabídl pár krátkých příhod ze života, jen v rámci soukromí jejich aktérů změním jména a maličko i okolnosti.

***

Romaně skončilo školení o hodinu dřív, těšila se, že si v klidu nakoupí a dorazí brzy domů. Otevřela vchod do paneláku, prošla chodbou, stiskla tlačítko výtahu a nic. Představa sedmi pater s těžkou nákupní taškou jí sice na radosti moc nepřidala, ale vzala to s klidem. To ještě netušila, že toho klidu bude zanedlouho potřebovat daleko víc.

Už před bytovými dveřmi jí přepadl takový divný pocit, snad za to mohly ty zvláštní ztlumením neidentifikovatelné zvuky. Po otevření dveří zvuky rázem zesílily, Romana dokonce poznala i místo, odkud vycházejí, dětský pokojík. „Romča s Lukášem,“ blesklo jí hlavou, „proboha vždyť se co nevidět může vrátit ze školy dvanáctiletá Blanka.“ Napřed tam na ně chtěla vletět, ale pak se otočila, vzala tašku a vydala se po schodech dolů hlídat před dům. „Nakonec dobře, že ten výtah nejezdí, aspoň se nemůžu s Blankou minout.“

Blanka přišla asi za půl hodiny a cestou do sedmého patra mamce zvesela vyprávěla, jak na hlavu porazila kamarádku Jitku v jakési počítačové hře. Romana ji však moc nevnímala, modlila se, aby byl nahoře už klid. Za dveřmi ticho, dětský pokojík vzorně uklizený a Romča s Lukášem je s úsměvem uvítali připravenou svačinou.

„Ale mami, přece nejsem padlá na hlavu,“ suše oznámila šestnáctiletá Romča, když ji matka později žádala o vysvětlení. „S Jitkou jsme domluvené. Čtvrt hodiny před návratem domů mě jednoduše dvakrát za sebou prozvoní.“

***

„Ve středu mi už od dopoledne nebylo zrovna nejlíp,“ postěžoval si mi tuhle Oldřich první. „Chytly mě křeče v břiše, dvakrát jsem musel na velkou“ (řekl to trochu jinak, dost nepublikovatelně), „tak jsem se omluvil a vyrazil domů. Těšil jsem se na čaj, na živočišný uhlí a hlavně na klidnou postel. Jenže, kamaráde, pár kilometrů před domovem to na mě přišlo znovu. Nedovedeš si představit, jakou hrůzu jsem měl z každý červený, a potkat policajty s radarem, by nejspíš byl můj konec. Už vod garáže jsem měl před vočima jediný, záchodová mísa se stala mou vysněnou oázou.“

Oldřich první se na chvilku dramaticky odmlčel, zhluboka se napil piva a pak pokračoval: „Vletěl jsem dovnitř, ani jsem se nezul, rozrazil dvéře koupelny a myslel jsem, že mě snad vomejou. Představ si, kamaráde, von si to tam ve sprcháči rozdával můj Oldřich druhý se svou Boženou, ani se nevobtěžovali si zatáhnout šoupačky.“ Napřed mi bylo Oldřicha prvního trochu líto, ale teď jsem se rozesmál na celou hospodu. Žďuchnul mě do ramene a rozchechtal se se mnou. Jak to v tu osudnou chvíli dopadlo s jeho peristaltikou, jsem se pro jistotu neptal, raději jsem mávnul na servírku o další dva půllitry.

***

Prudký vpád do milostného života našich tennagerů nás někdy dokáže překvapit až šokujícím způsobem, ale ruku na srdce, byli jsme my sami za mlada jiní? Řekl bych, že takhle je to rozhodně lepší, než kdyby byla pravdivá včerejší poznámka mého souseda Jardy.

Šli jsme se s manželkou jen tak projít, mohlo být kolem deváté večerní. O pár domků dál jsme potkali Jardu, jak se jen tak v košili chystá zazvonit u vlastních dveří na svého sedmnáctiletého syna, který je doma sám se slečnou. „Víš, Honzo, sedíme vedle u Franty s Jiřinou, ta moje chce bílé a oni žádné nemají. Jenže jsem si nevzal klíče, a jestli mají oba mladí na uších sluchátka, tak se budu muset vrátit ještě jednou.“

„Hm, sami doma a oba sluchátka na uších. Divná doba“ řekl jsem si a bylo mi trochu smutno. Naštěstí jsem se mýlil, ve dveřích se objevila rozcuchaná klučičí hlava s tázavým, trochu vyčítavým výrazem. Možná se budete divit, ale potěšilo mě to, připomnělo mi to mé mládí.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Spolupracuje aj s firmou Apple. Peniaze na výskum ale nedostal

Spoločnosť Highchem s pätnástimi zamestnancami a vyše miliónovými tržbami nemá podľa hodnotenia dostatočné odborné kapacity.

DOMOV

Koho odfotili s Kollárom či Lipšicom? Politici a mafiáni na fotkách

Z väzby prepustili Ľubomíra Kudličku.


Už ste čítali?