Smutný příběh pana Josefa aneb žít se musí dál

Autor: Jan Pražák | 9.3.2017 o 6:00 | Karma článku: 5,87 | Prečítané:  1037x

„Tady mi podepište ty papíry,“ stroze oznámil Josefovi doktor, jakmile se před ním po dlouhém čekání konečně objevil na nemocniční chodbě. „Jaký papíry? Já přišel navštívit manželku.“ „No přece úmrtní protokol.“

Bohunka, takto skvělá a spolehlivá ženská se smyslem pro humor občas trpívala depresemi. Ne nějakými depkami, které známe asi každý, ale skutečnými depresemi, způsobenými záludnou duševní chorobou, která se u ní projevovala v nepravidelných intervalech. Když bylo nejhůř a ambulantní léčba nestačila, musela být na nějaký čas hospitalizována.

Toho osudného jara na počátku devadesátých let to po zhruba týdenním pobytu v nemocnici začalo vypadat nadějně a Josef doufal, že si svou drahou bude moct při podvečerní návštěvě odvézt domů. Však už se s na ni s patnáctiletou dcerou Jarmilkou moc těšili.

Sotva skončil u posledního zákazníka, přispěchal do špitálu, ale Bohunku na jejím pokoji nenašel. Byly tam jen dvě neznámé ženy, které mu nedokázaly nic bližšího říct, a tak se vydal na sesternu, aby se dozvěděl, na kterém pokoji ji najde. Tam si však vyslechl jen nicneříkající krátké sdělení: „Informace podává pouze pan doktor.“

Dlouhé minuty ubíhaly, sestry ho míjely s netečnými výrazy, jako by se chtěly vyhnout přímému pohledu z očí do očí. Jak čas plynul, byl čím dál víc nervózní, jakoby tušil... Když se zpoza rohu konečně vynořil bílý plášť, Josef vnitřně ožil v naději, že teď už se konečně setká se svou manželkou. Místo toho se však dozvěděl pouze tu zdrcující zprávu, doplněnou nezúčastněným sdělením: „Předávkovala se léky, nepodařilo se nám ji oživit.“

„Jak se mohla v nemocnici pod dozorem sester a lékařů předávkovat? Jak to, že si toho nikdo nevšimnul a včas jí nevypumpovali žaludek?“ Tyto a podobné otázky se překotně rodily v Josefově zmučené mysli, ale nedokázal je vyslovit. Přerušily je až dva podrážděné doktorovy dotazy: „Proč jste nebyl doma, když jsme vám ráno volali? Proč jste nereagoval na náš telegram a okamžitě nepřijel?“ „Kdybych jen mohl,“ pomyslel si nešťastně, „vždyť já lítal celý den v terénu po technických revizích.“ Najednou měl z doktorova přístupu pocit, jakoby za to celé mohl on sám.

Ranní vstávání, honem do práce a do školy, večer letecké modely a učení, spousta času stráveného společným povídáním. O sportu, o módě, o škole, o klukách, o zájmech, prostě o všem možném, jen jednomu tématu se oba vyhýbali. O víkendech výlety, příroda, kultura a spory typu „dnes přece vařím já.“ Josef i Jarmilka se snažili tvářit, jakoby se vlastně nic nestalo, oba cítili, že jenom tak dokážou jít dál a překonat ten obrovský žal ve svých srdcích. Tu bolest, s níž se každý rozhodl porvat sám a nepřitěžovat tomu druhému.

***

„Dneska má Jarmila svou rodinu a pokaždé, když mladé vidím, mám obrovskou radost, že jsou šťastní. I já mám přítelkyni, abych se měl s kým na stará kolena potěšit.“ Dokončil Josef své vyprávění s trochu šibalským mrknutím. Poté však zvážněl a dodal: „Ale jedno vám řeknu, úplně zapomenout se nedá. Když si na Bohunku vzpomenu, pokaždé mě píchne u srdce.“


PS: Příběh je skutečný, v rámci zachování soukromí zúčastněných jsem změnil pouze jména a pár nepodstatných drobností.

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

PLUS

Milan Kňažko: Fico klame, keď tvrdí, že nevedel, kam sa sťahuje

Keď nie ste aktívny v obrane svojich práv, prídete o ne, tvrdí MILAN KŇAŽKO.

KOMENTÁRE

Danko nemá úctu k ústave ani občanom

Nie sú to len začiatočnícke chyby vynútené politickou neskúsenosťou.


Už ste čítali?