„Tomáši, promiň, ale s tebou nikdy“

Autor: Jan Pražák | 30.3.2017 o 6:00 | Karma článku: 6,24 | Prečítané:  1447x

Velikonoční firemní večírek pokročil, Romana se už chystala odejít, ale Tomáš ji zdržoval. Jeho nesmělost se poněkud rozpustila v hojnosti dobrého pití, a tak se po jasném náznaku dočkal té jednoznačně odmítavé odpovědi.

Přestal naléhat a zatvářil se jako opařený: „Proč, proboha, copak jsem prašivý?“ „Ale kdepak, Tomíku,“ též Romča už měla upito, a tak si dovolila lehké cvrknutí do Tomova nosu. A hlavně drsnou upřímnost: „Jsem vdaná a tyhle věci prostě nedělám. Ale i kdybych nebyla, mám tě za dobrého kamaráda, nic víc nic míň. Já prostě potřebuju chlapa, jak se patří, ty tvoje voňavky, barvené vlasy a pěstěné nehty mě neberou. S tím si běž oblbovat někam jinam, ty hezoune.“ Blesklo jí hlavou, že to možná trochu přestřelila, s napůl omluvným, napůl šibalským úsměvem poslala Tomovi na dálku kamarádskou pusu a zmizela.

Tomáš dorazil domů, dlouze a obdivně se zahleděl do zrcadla: „Holka, ani nevíš, jak dlouho už po tobě toužím. To přece kvůli tobě jsem si začal pořizovat výraznou luxusní kosmetiku a nosit do práce to nejdražší oblečení. Představ si co by za to jiná dala, kdyby mohla mít takového muže, jako jsem já. Copak jsi slepá? A teď mi nakonec řekneš, že je ti milejší nějaký polozarostlý otrapa v džínách, jako je ten tvůj.“ Úzkostným pohledem zkontroloval, jestli mu u hlavy neprosvítá proužek šedin, napustil si horkou vanou a rozhodl se zlepšit si náladu aromatickou pěnou do koupele. Péči o svůj vzhled miloval odjakživa a večerní hodinka před spaním zapůsobila tak, že se do postele odebíral jako znovuzrozený.

Romana tichoučce nakoukla do dětského pokojíku, zaslechla pravidelné oddychování svých dvou předškoláků, které jí zaznělo jako rajská hudba. Rychle se osprchla a bezhlesně vklouzla do postele, aby neprobudila Petra. Pár vteřin se nic nedělo, ale pak se z jeho strany ozvalo tlumené hluboké jakoby hrozivé zamručení. Tlak se jí rázem zdvojnásobil a celá se napružila v očekávání věcí příštích. V tu chvíli ji nekompromisně uchvátila chlupatá medvědí tlapa a dala ji šanci jen na kratičkou symbolickou obranu. Najednou byla vláčná jako hadrová panenka a cele se podvolila útoku té své líté šelmy. Svět se divoce roztočil a když se po chvíli zase zastavil, začala se šťastně propadat do spánku s hlavou na jeho mohutném rameni.

***

Dny plynuly, Tomáš se už neodvážil na Romanu nic dalšího zkoušet a jí samotnou dávno opustila ta otevřená rozvernost, s jakou mu tehdy večer vmetla do očí svůj názor. Byli z nich opět dobří kolegové a přátelé, kteří si dokázali vyjít vstříc a pomoct, pokud bylo třeba.

Romaně se časem začalo zdát, jakoby se Tomáš pomaličku a nenápadně měnil. Nevěděla, zda si přece jen trochu nevzal k srdci její příkrá slova, všimla si jen toho, že v jeho přítomnosti už nemusí tolik krčit nos nad výraznými parfémy. A že by trochu ubral i v tom přehnaném oblékání? Jistotu nabyla až tehdy, když jí něco ukazoval na obrazovce a ona zaregistrovala jeho úplně normálně chlapsky ostříhané nehty. „To ti ale muselo dát pořádnou práci, vymanit se tak silného zaujetí vlastní osobou,“ pomyslela si v duchu s maličkým nádechem obdivu.

***

„Proč zrovna já? Proč se to muselo stát zrovna nám?“ Romana se po příchodu z krematoria zhroutila na pohovku, zabořila hlavu do dlaní a slzy jí zalily tvář. V myšlenkách se jí znova odehrála celá tragédie posledních dvou měsíců.

Všechno začalo na počátku léta Petrovou náhlou mozkovou příhodou. Zhroutil se tehdy na zastávce tramvaje cestou domů z práce, dokázal se jen vydrápat na lavičku a omdlel. Dlouhé hodiny chodili okolo něj lidé bez povšimnutí, zřejmě ho považovali za nějakého zfetovaného ožralu. Všimla si ho až policejní hlídka chvíli před půlnocí, už bylo pozdě. Následovalo dlouhé beznadějné období ve špitále. Chodila za ním, jak to bylo možné, nemohl se pohnout, nevnímal svoje okolí, jen dvakrát jí jeho oči prozradily, že ji na kratičký moment poznal. V pondělí nad ránem vydechl naposledy.

Cítila se dočista ztracená. Rodiče se jí snažili pomáhat ze všech sil, maminka narychlo odešla do důchodu, aby jí pomohla s dětmi, ale co to bylo platné. Milovaného manžela a tatínka, toho drsňáka se zlatým srdcem a měkkými dlaněmi jim nikdo nevrátí.

***

Čas běžel dál, Romana věděla, že se nesmí zastavit, aby mohla přežít. Děti, domácnost, zaměstnání, stále dokola zas a zas, jen tohle jí drželo jakž takž nad vodou. Pozdní večery a noci byly nejhorší. Neměla se kam schovat, opřít se o tu pevnou skálu, celá se odevzdat mimo dosah všech trablů a starostí.

„Romi, běž tam, musíš přece zase začít trochu žít, však my ti s dědou děcka pohlídáme.“ Přišlo zas jaro a těmito slovy se jí mamka snažila pobídnout, aby opustila svou ulitu a šla se s kolegy pobavit na předvelikonoční večerní posezení. „Mami, já fakt nevím, všichni mě zvou. Tak díky, ale dlouho tam nevydržím.“ Tiše vyklouzla ze dveří.

Všichni jí vítali s úsměvem, cítila, že jí rádi vidí mezi sebou i jinde než v kancelářích nebo na poradách. Těšilo jí to, ale zábava jí nechávala chladnou, se skleničkou bílého vína si našla maličký stoleček u ústraní.

„Neruším, smím si k tobě přisednout?“ Taktně se zeptal Tomáš. Usmála se a přikývla. Ráda ho viděla, v únoru přešel do jiného oddělení a už ho moc často nepotkává. Ale dobře si pamatovala, jak se jí snažil podržet v nejtěžších chvílích. Připadal jí nějaký jiný, v nedbale elegantním oblečení s lehce prošedivělými vlasy mu to slušelo daleko víc než dřív.

Tomáš se pustil do vyprávění. Až donedávna bydlel se svojí matkou, která ho vychovala samotná a stále se o něj snažila pečovat, jako by byl malé dítě. V útlém věku mu odešel otec a ona se na něj upnula, zametala každé smítko, které mu zkřížilo cestu životem. A chtěla ho mít jako ze škatulky, aby jí aspoň trochu nahradil dceru, po které vždycky tolik toužila. „Víš, Romčo, musím ti vlastně poděkovat za tu upřímnost z loňského setkání. Otevřela jsi mi oči, konečně jsem se dokázal od mámy odstěhovat a osamostatnit.“ Zlehoučka a opatrně položil dlaň na její ruku: „Mohu ti něco nabídnout?“

Romana ucítila příjemný téměř neznatelný závan jemňoučké kolínské. Přikryla jeho ruku svou, dlouze se mu zahleděla do očí a pravila: „Děkuju ti za vše, Tome, hodně jsi toho pro mě udělal.“ V jejích očích se po dlouhé době krátce kmitl šibalský plamínek a pak zvážněla: „Ano, povídej. A už nepřestaň.“

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Krajcer: Najväčšiu podporu v koalícii má Rezník, zaujímavá je kandidatúra Ruttkaya

Exminister kultúry pre SME hovorí, že aj koaliční poslanci ho presviedčali, aby kandidoval.

ŠPORT

Pálffy kritizoval Lintnera, ten okamžite reagoval

Ďalší spor v slovenskom hokeji?

ŠPORT

Čo sa deje v hokeji? Je to divadlo, vinníkmi sme všetci, tvrdí Graňák

Hráčov NHL mohla odradiť zlá skúsenosť.


Už ste čítali?