Servírka přinesla dvě orosené, chvilku jsme počkali, až opadne krásně hustá sametová pěna a pak se zhluboka napili. Maruška vzdychla blahem, jakoby v životě nesvlažila své hrdlo skvělejším nápojem. Poté se pustila do vyprávění.
„Já vím, jako každá ženská jsem trochu upovídaná, ale tohleto už je moc. Před týdnem nám nasadili do kanceláře razítko z provozu. Ani se nedivím, že tam s ní už nemohli vydržet, ale proč jsme to musely odnést zrovna my dvě s Petrou, to mi teda pověz.“
„Razítko?“ Blesklo mi hlavou a marně jsem pátral v paměti, až jsem si zapomněl utřít kníra od piva a vypadal jako postarší mrož ve výběhu. Pak jsem si konečně vzpomněl, jak mi před časem Maruška vyprávěla o Ivaně. Malá, bledá, tváře divé... vlastně ne bledá, ale růžolící osoba tvaru právě toho úřednického náčiní. A hlavně strašně ukecaná...
Dál jsem se však ve svých úvahách nedostal, Maruška způsobně odložila prázdný půllitr na tácek a spustila: „Dneska nás školila o tom, jak se má správně grilovat maso, až jsme si s Petrou připadaly, jako dvě trubky, které ani neumí naložit krkovici před zahradní párty s přáteli... Jo, přineste nám ještě dvě.“
Koukal jsem na Marušku tak útěšným pohledem, jaký jen dokáže vyloudit mrož v ZOO a ona mě informovala o dalších povedených kouscích Ivany-razítka. Lapá kolegy na chodbě a valí jim do hlavy, jakého má moulu, který po sobě ani pořádně nevytře, když doma něco udělá. A že všichni mužští jsou stejní jako ten „její starej“. Dámy pak podrobně seznamuje se svými měsíčními cykly a vyptává se, jestli to mají podobně krušné jako ona. „Víš, Honzo, ti naši chlapi to mají dobré, když je nejhůř, tak před ní prchnou na pánský záchod. Ale u nás to nepomáhá, tuhle tam vlezla za Gábinou, až se ta holka začala bát, jestli jí nechce udělat praktickou ukázku.
Maruška zmlkla a upřela na mě tázavý pohled, jakože abych jí nějak poradil. Ale jak? Přece jí neřeknu, aby si odstěhovala pánský záchod k nim do kanceláře. Jak jsem tak dumal, otevřely se dveře a do lokálu vstoupili dva kluci v montérkách. Nevím, jestli to byla náhoda nebo zda měli vytříbený smysl pro humor, ale vypadali nemlich jako Karel a Otík z Vesničky střediskové. I s těma ušima.
„Ty uši, ty uši,“ šeptala si Maruška jen tak pro sebe a pak se nahlas zeptala: „Myslíš na to, co já?“ V tu chvíli jsem ještě netušil, co jí prochází hlavou, sám jsem spíš myslel, že bych se měl pomalu zvednout. Vyrazit domů za těmi svými třemi, co mají dohromady deset nohou, z toho osm hbitých kočičích a dvě nádherné dámské.
„Dík, žes mě sem vytáhl, už to mám.“ Marušce se rozzářily oči a já si byl téměř jistý, že to nebylo jenom tou dvanáctkou, na kterou není zvyklá. „Pořídíme se s Petrou hluchátka, jako měl Otík a až Ivana-razítko zase začne mlít tu svou, tak si je okatě nasadíme. Pěkně synchronizovaně, ať to má říz.“
Marušce jsem moc nepomohl, a tak jsem jí na závěr aspoň přidržel jarní kabátek. A čekal. Nezklamala, jako obvykle se při jeho oblékání nevědomky zhoupla v bocích a ladně pohodila hlavou. Raději jsem honem přeřadil myšlenky na tu svou a s příjemnou chutí dobrého piva upaloval domů v paprscích zapadajícího slunce.
Jenom si nejsem jistý, jestli mi Maruška s hluchátky na uších zvedne telefon, až jí budu chtít oplatit to dnešní pozvání na orosené se sametově hustou pěnou.
