Se ženskou? To bych nemohla

Autor: Jan Pražák | 25.5.2017 o 6:00 | Karma článku: 6,41 | Prečítané:  893x

Pravila Monča, když mi vyprávěla příběh své kamarádky Zdenky, dávné spolužačky ze školy. Leč nepředbíhejme událostem a začněme hezky od začátku.

„Zdenka dnes nastoupila do špitálu a nebere mi telefon, budu se tam za ní muset v zítra vypravit.“ Odpověděla Monča poté, co jsem se jí zeptal, jaké má plány na víkend. Teď jsem měl dojem, že by nebylo od věci projevit trochu zájmu, to Monču určitě potěší. A mezi námi, zvědavost mi nedala: „Moni, co jí vlastně je, doufám, že nejde o nic vážného?“

„Víš, Honzo, to se zatím neví. Mám o ní docela strach, objevili jí něco na děloze a teď se má zjistit, jestli to není zhoubné.“ Zarazil jsem se a nechal si od Monči povyprávět celý Zdenčin příběh.

„Zdenka neměla v mládí zrovna štěstí. Dost brzo se vdala a záhy zjistila, že to byl těžký omyl. Ten její na ni byl hrubý, pro ránu nechodil daleko a navíc byl nesmírně žárlivý. Stačilo, aby přišla z práce o půlhodinku později a hned byl oheň na střeše. Prý s kým se kde zas válela, a hned ji začal mlátit.“ „Měli nějaké děti?“ Skočil jsem Monče do řeči s další otázkou. „Naštěstí neměli, tak od něj asi po třech létech utekla a nemusela přitom řešit otázku, jestli ten rozvod neodnese někdo další.“

„A našla si někoho lepšího?“ Usmál jsem se s nadějí v hlase. Monča mi sice úsměv oplatila, avšak byl poněkud posmutnělý: „Víš, to její první manželství se na ní podepsalo a měla strach, aby se to násilí neopakovalo. Prožila pár kratších vztahů, ale žádný kluk jí nepřišel dost dobrý. Ne, že by to byli nějací hrubiáni, ale stačilo nějaké prudší slovo, jak už to život občas přináší, a byl konec. A pak, představ si to, nějak se jí to popletlo v hlavě, dospěla k názoru, že ženy jsou jemnější a začala chodit se ženskou.“ Přišlo mi to nějaké divné, dost neuvěřitelné: „Opravdu? Ale vždyť přece nebyla...“ „Fakt, nekecám,“ skočila mi Monča do řečí, „Vídala jsem je spolu. Ale řeknu ti, upřímně, bylo mi to též divné a navíc, tohle bych sama nemohla.“

„Ehm,“ tuhle otázku jsem ze sebe soukal dost pracně. Připadala mi až moc na tělo a navíc jsem si nebyl jistý, jestli není mimo mísu, „Moni, nevíš, která z nich byla v tom vztahu spíš mužem a která spíš ženou?“ „Žádné spíš,“ odpověděla Monča věcně a bez uzardění, „jednoznačně. Zdenka byla jako ženou a ta druhá jako mužem. Chtěla po Zdence, aby dala výpověď v zaměstnání a ani se nevyčerpávala prací v domácnosti, že to všechno zvládne sama. Prý aby měla dost energie na to jejich večerní dovádění.“ Tečka za Mončinou větou byla poněkud roztřesená a já si raději nic nepředstavoval. „A pak přišlo nevyhnutné, Zdenka od ní odešla a tahle její životní epizoda skončila.“ Tentokrát zněla tečka definitivně.

„Pak si našla chlapa o pět let mladšího, než byla sama,“ pokračovala Monča veselejším tónem. „Byl též rozvedený, dvě děti z prvního manželství přiřknul soud matce, ale pravidelně se s nimi vídá. Podrobnosti jeho rozvodu neznám, ale Zdenka tvrdí, že je férový. A hlavně říká, že chlap je chlap, o tom žádná. Je na ni hrozně hodný, pomalu by ji chtěl nosit na rukou. Jsou spolu pár let a je spokojená, jen jedno ji trápí. Chtěli by mít spolu dítě, ale zatím se jim to nedaří. Už je jí čtyřicet, tak na to dost pospíchá.“

„Nojo, ale co ta komplikace s dělohou? Nejenže musí mít hrozný strach, co se z toho nakonec vyvrbí, ale vždyť ji to může připravit o naději na těhotenství.“ Zeptal jsem se a tentokrát jsem si připadal trochu jako malý kluk, který se plete do řečí dospělých. „No, to je právě ten problém, Honzo,“ veselý tón se z Mončiných slov opět vytratil. „Včera jsme se domluvili, že si zavoláme a dneska mi nebere telefon. Mám o ni strach a hned zítra se tam za ní vypravím.“

***

Následující tři týdny jsem se s Mončou neviděl, a když jsme se poté potkali, řeč se pochopitelně stočila na Zdenku. „Tak si představ, že už to má za sebou.“ Mončina věta byla sice dvojsmyslná, ale její široký úsměv mi dával jistotu, že se věci posunuly správným směrem.

„Ten pátek jsem se jí nemohla dovolat, příjem se zkomplikoval, nějak ji přesouvali z pokoje na pokoj, navíc měla strach a neměla náladu brát mi telefon. V sobotu jsem se tam stavila hned dopoledne, byl tam s ní ten její, držel ji za ruku, ale ještě nic nevěděli. Tak jsem je nechtěla rušit a brzy jsem vypadla. Později se ukázalo, že jde jen o drobný nezhoubný útvar, který jí vyndali, aniž by jí museli brát vnitřek, no však víš.“

Tak to je celé, takový obyčejný příběh obyčejných lidí. Chvíli nahoře, pak zase dole a hlavně bez konce, jak už to v životě chodí. Možná si řeknete „koho to zajímá,“ mávnete rukou, zavřete článek a půjdete se krmit politikou. Ale možná vám nějaký střípek cosi připomene a budete společně s Močnou a s mou maličkostí držet těm dvěma palce. Aby jim to konečně vyšlo a třeba se spolu dočkali i toho vytouženého dítka.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

PLUS

Najdlhšia bytovka na svete je vo Viedni a má meno po Marxovi. Je radosť v nej žiť

Nie je špinavá ani nebezpečná, hoci sú v nej sociálne byty. Nezamestnaní v nej bývajú vedľa profesorov.

EKONOMIKA

Slovák vytvoril nový dizajn pre TANAP, majú oň záujem

Baví ho, keď sa môže podieľať propagácii Slovenska.

BRATISLAVA

Bratislava porastie do výšky, budovy zmenia panorámu

V Bratislave rýchlym tempom pribúdajú výškové budovy.


Už ste čítali?