Udělal byste mi dítě?

Autor: Jan Pražák | 14.9.2017 o 6:00 | Karma článku: 7,85 | Prečítané:  1952x

Tahle otázka dostala Čendu málem do kolen. Ne, že by se mu Lenka nelíbila, ale když ho předběhla s pozváním na dvojku vína po fitku, těšil se spíš na postupné sbližování.

„Chlapi jsou k ničemu,“ bylo moto Lenčina života, které obrazně řečeno nasála s mateřským mlékem. Na jedné straně úspěšná, samostatná a průbojná vedoucí týmu ve zdravotní pojišťovně, na straně druhé odkojená matčinou nechutí ke všemu, co jen trochu zavánělo mužským pokolením. Když jí byl rok, její otec nadobro zmizel, matka se s jeho odchodem nedokázala vyrovnat a prostě zatrpkla.

Pětatřicítka se blížila a Lenka si náhle uvědomila, že při každém pohledu do kočárku některé ze svých kamarádek ji nějak podivně bodne u srdce. Její biologické hodiny se začaly neodbytně hlásit o svůj díl a ona dospěla k rozhodnutí, že obdaří matičku zemi malou kopií sebe samé.

„Doma zůstanu jen pár měsíců, pak už mi mamka maličké pohlídá a já se budu moct vrátit ke své důležité práci,“ linkovala si svůj další život. „Ale chlapa domů nechci, jen by mi přidělával starosti a sperma od neznámého dárce nepřichází v úvahu. Bůhví, jaké by mělo geny.“ A tak se rozhodla odvážně a po svém, jak bylo jejím zvykem.

Čenda z fitka byl jediný, který prošel jejím přísným sítem. Trochu si ho proklepla, na to měla dost kontaktů, a tak ten veskrze zdravý, urostlý a perspektivní pracovník v IT s vysokoškolským vzděláním jí dával dobrou naději na kvalitní genetický materiál.

„Abyste tomu rozuměl, nechci od vás nic víc a nic míň, než oplodnit. Chápu, že je to možná dost nezvyklé, když si žena o něco takového řekne, ale berte to tak, jako byste se stal dárcem spermií.“ Dala se Lenka do vysvětlování u dvojky vína, na kterou Čendu pozvala poté, co si při podvečerním cvičení naposledy zkontrolovala jeho fyzickou stránku. „Pokud s tím budete souhlasit, sepíšeme smlouvu, že po vás nikdy nebudu chtít žádné alimenty a vy se na oplátku zřeknete kontaktů se mnou a s dítětem. Navíc vám po úspěšném otěhotnění vyplatím padesát tisíc. To je férová nabídka, nemyslíte?“

Čenda si utřel orosené čelo a vzal čas na rozmyšlenou. Jenže ten mu byl platný akorát k tomu, aby se do Lenky beznadějně zamiloval. „Však ono se to časem poddá,“ sníval po nocích a maloval si, jak si po jejím boku pyšně vykračuje s kočárkem. A tak na její návrh nakonec kývl.

Následující tři měsíce proběhlo několik intimních schůzek v době Lenčiny ovulace, které Čendův cit jenom prohloubily. „Když se mnou spí, tak mě přece musí mít ráda,“ říkal si naivně a její chlad jakoby neviděl. „A jestli teď nemá, tak až se to naše dítě narodí...“ nedal odbýt své romantické druhé já.

Jenomže po dalším měsíci a půl se Lenka přihrnula s těhotenským průkazem a navzdory jeho protestům mu vnutila smluvenou odměnu. Řekla dík a dala definitivní sbohem. Marné bylo jeho přemlouvání. Časem to ještě několikrát zkusil, ale když mu pohrozila žalobou pro obtěžování, konečně pochopil. V práci byl najednou k ničemu, radši si na své trápení vzal dovolenou. Nakonec měl dost rozumu, dokázal se pochlapit, parádně se opil a celou záležitost suše uzavřel: „Nojo, hochu, co naděláš, tak ses holt stal tím dárcem spermií, škyt. Však v tom nejsi zdaleka první, ty vole. A ještě sis vydělal na pivo, škyt. A na ty potvory ženský kašli, fuj.“

***

Čas je prý nejlepším lékařem raněných citů a anděl jeho skvělým pomocníkem. V Čendově případě anděl přilétl dva páry let po epizodě s Lenkou. Byl trochu buclatý, měl hřívu zlatých vlasů a nesmírně laskavý ženský obličej. Ilona dokázala svým něžným, téměř mateřským přístupem rozpustit ledy Čendova srdce a znovu vykřesat jeho dávno zapomenutý sen o rodinném štěstí. Byla pravým Lenčiným opakem, veškerou svou lásku a péči toužila dát muži svého srdce a jejich společným potomkům.

Osud si dal záležet a přinesl nevyhnutelné, po neuspěchaném sbližování se z těch dvou stali milenci. Než se Ilonino bříško Čendovou zásluhou zakulatilo ještě víc, chystali si říct „ano“ před Bohem i zákonem.

***

„Maminko, proč já nemám tatínka, když Jiříček a Míša tatínky mají?“ Zeptal se jednoho večera po vyzvednutí od babičky Lenčin syn Vlastík.

Jak plynul čas, Lenka seznala, že úděl samoživitelky není procházka růžovou zahradou. Navíc se najednou přistihla, že místo dávných pohledů do kočárků svých kamarádek ulpívá zrakem na jejich manželích. Pokukuje, jak chlapsky dovádějí se svými ratolestmi, berou je do svých svalnatých rukou a se šťastnými výrazy s nimi podnikají taková dobrodružství, která by jejich maminky ani ve snu nenapadla. „Kde je můj někdejší odpor k mužskému pokolení?“ Otázka přišla bez klepání, nedala se odbýt a přivedla s sebou další: „A kde je vlastně Čenda?“ Přidalo se její sebevědomí: „Však já si tě najdu, tentokrát budeš opravdu můj.“

„Mladá paní, vaše káva, prosím.“ Lenka si usrkla v předzahrádce maličké kavárny naproti Čendově práci. „Napřed si tě tady nenápadně oťuknu a pak to na tebe rozehraju s plnou parádou. Dostanu tě, i kdybys zpočátku nechtěl,“ táhlo se jí hlavou, jak pozorovala okolí. „Vida, támhle je blonďatá těhulka ... no jasně, když se budeš cukat, utáhnu tě na druhé dítě.“

„Už vychází,“ přihrábla si vypůjčenou paruku, srovnala tmavé brýle a zpoza časopisu na něj upřela zrak. „Proboha, co ta tady zaclání?“ Políbil tu těhotnou bloncku, zavěsil se do ní, vydali se jejím směrem. „Však já už se postarám, aby ses na ni vykašlal...“

Lenčin zrak se na zlomek vteřiny střetl s Čendovým pohledem. Nezareagoval, jen těsněji objal tu svou, minuli ji, šli dál. „Poznal mě? Nebo byl ten jeho kratičký záblesk náhodný?“ Lence se rozklepaly ruce. Ty jeho velké hnědé oči s hlubokým pohledem. Úplně stejné, jaké má její syn. Jejich syn. Ozval se v ní doposud neznámý vnitřní hlas. Hlas jejího vlastního probuzeného svědomí zaútočil nebývalou silou a vrátil ji o čtyři roky zpět: „Tenkrát jsi těm hnědým očím tolik ublížila, nesmíš je teď zranit podruhé.“ Obraz Čendových očí se v její mysli prolnul s očima jejich syna, „i jim jsi ublížila, když jsi malému tehdy sebrala tátu.“ Lenka hodila mince na tácek k nedopité kávě a zmizela i se svým svědomím.

***

„Víš, Vlastí, i ty jsi mohl mít tátu. Byl skvělý, silný a krásný, tolik mě měl rád. Miloval by i tebe, ale než ses narodil, přišla jedna zlá paní a odehnala ho pryč.“

„Čarodějnice?“ Ozval se synkův hlas a jeho oči, jakoby Čendovy oči, se smutně a tázavě zahleděly do jejích.

„Ne, miláčku, to není pohádka, byla to skutečná paní. Ale její zlo bylo tak silné, že se mu tvůj táta nemohl ubránit a musel navždy odejít.“

Lenka malého objala, něžně ukonejšila a dala spát.

„To já jsem byla ta zlá potvora,“ rozbrečela se sama nad sebou v koupelně před zrcadlem. „Já blbá.“

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

Zástupca firmy, ktorej zadržali 112 kamiónov: Hľadáte problém tam, kde nie je

Belgické úrady podozrievajú firmu North Sea Express, že vykorisťuje vodičov.

KOMENTÁRE

Môže byť Harabin škodcom?

Aj v pozícii radového sudcu vyzerá Harabin na nebezpečného škodcu.


Už ste čítali?