To dítě je moje, nenechám si ho od nikoho vzít

Autor: Jan Pražák | 12.10.2017 o 6:00 | Karma článku: 6,00 | Prečítané:  854x

Šárka zbledla a zůstala jako zařezaná. „To je moje dítě. Moje! Moje! Moje! Nikomu ho nedám!“ Rozkřičela se její mysl, ale ústa zůstala němá.

Julie měla manželství, jaké by jí mohla leckterá závidět. S mužem sjezdili světa kraj a všude jim bylo spolu dobře. Byli skromní, většinou si vystačili se stanem, spacákám a jeden s druhým. Jen v dobách, když byl jejich Slávek maličký, dopřáli si trochu komfortu, ale jakmile povyrostl, radoval se i on z kouzla prostého kempování.

Ale to všechno už bylo dávno. Před několika léty, nedlouho po Slávkově ženitbě zasáhl osud a Julie ovdověla. Snad aby ulevila svému smutku, začala cestovat ještě víc. O dovolených na poznávačky s cestovkou, občas o víkendech jen tak sama na blint. „Ještě Luhačovice, pak třeba Vídeň a taky nesmím zapomenout na Malou Fatru, tam jsme si tehdy upletli Slávka. Dokud jsem zdravá a vydělávám,“ říkávala svým známým.

***

„Miláčku, měl by sis s mamkou konečně promluvit,“ ozvala se Slávkova Šárka, „jak jsme se o tom dohodli, víš? Nebo jsi to už udělal?“ Slávek sotva znatelně zavrtěl hlavou, jen přilil vodu na její mlýn. „Říkala jsem ti přece, že s dítětem nebudu moct zůstat dlouho doma, v práci mě potřebují. Nejlepší bude, když se nastěhuje k nám a bude se o něj přes den starat.“ Slávek jen tiše poslouchal a cítil se jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Věděl, že jeho mamka se omezovat nenechá, ale se Šárkou si to rozhodně rozházet nechtěl. Jenže ta si dál vedla svou: „Však už je nejvyšší čas, aby nechala toho svého jezdění. Měla by si uvědomit, že její povinnosti budou tady u nás.“

Slávek najednou nevěděl, co s tím. Chápal je obě, ale nedokázal se přiklonit na stranu jedné ani druhé. „Mamka si svou svobodu vzít nenechá, Šárka se nechce vzdát své práce a já na rodičovskou nemůžu, hypotéka se sama nezaplatí,“ říkal si sám pro sebe a hledal řešení. „A když řeknu Šárce, aby si to s mou mamkou vyřídila sama, bude mě mít za bačkoru.“ Nakonec dostal nápad, druhý den z práce zavolal mamce a pěkně zčerstva do telefonu to před ní všechno vyklopil. „Tak víš co, Slávku?“ Rozčísla to ta moudrá žena, „stav se večer na kafe. Ale, proboha, koukej přijít sám. Šárce zavolej, že jdeš s kolegy na jedno.“

Julie bohatě posypala čerstvě upečenou mramorku cukrem, jak to její syn odjakživa miloval. „Slávku, neboj, však já to s tou tvou nějak skoulím.“ Uklidňovala svého syna nad vonícím šálkem a s gustem sledovala, jak do něj padá jeden kousek bábovky za druhým. „Pusť to z hlavy, vždyť já vím, že sis vybral skvělou ženskou.“ Slávkovi se ulevilo. Pravda, měl trochu pocit, že se schoval za maminčinu sukni, a tak byl docela rád, když se s ním nakonec rozloučila slovy: „Tak už běž, ať o tebe nemá strach, ale hlavně jí neříkej, že jsme o tom dnes spolu mluvili. A nezapomeň se stavit na rožku na jedno, ať trochu načichneš hospodou, když ses na ni vymluvil.“

***

„Šárko, na dnešek se mi o tobě a o maličkém zdál děsivý sen, tak jsem si řekla, že tě musím varovat.“ Ozval se pár dní nato snašin telefon. „Udělám ten tvůj zamilovaný koktejl z čerstvých jahod, tak se stav. Ale Slávkovi radši nic neříkej, ať ho nevyplašíš.“ „Bábinka bláznivá,“ hrklo v Šárce, ale nedalo jí to a raději se k ní vypravila.

„Víš, byl to jen sen, tak se, prosím tě, nelekej. Ale říct ti to musím, mohlo by se jednat o nějaké znamení, já na tyhle věci dost dám.“ Šárka zamyšleně ucucávala z velké sklenice skvělou sladkou narůžovělou tekutinu s mlékem. Pomyslela na ten čerstvý život, který nosí několik týdnů pod srdcem a ovál ji lehký závan nejistoty. „Ten tvůj koktejl je fakt nejlepší na světě, Julie, ale už spusť, ať to máme za sebou.“

Starší se naklonila blíž k mladší a vzala ji jemně za ruku: „Dnes v noci mě ve snu navštívila duše vašeho maličkého. Byla krásně zářivě průzračná a čistá, ale nesmírně smutná. Řekla mi, že si ho chceš nechat vzít a prosila mě, jestli by se mohla narodit mně samotné. Když jsem se z toho snu vytrhla, hodiny ukazovaly přesně půlnoc. Já vím, byl to jen nesmyslný sen, ale tak živý. Mám tě strašně moc ráda, jako bys byla moje dcera, řekni mi, že to určitě není pravda.“

Šárka zbledla, seděla jako zařezaná, ten sladký nektar ji v ústech docela zhořkl. „To je moje dítě. MOJE! MOJE! MOJE! NIKOMU HO NEDÁM!“ Rozkřičela se najednou její mysl, ale ústa zůstala němá. Nejprve se o ni pokoušel vztek, měla dojem, jako by jí tchýně chtěla to dítě vzít. Ale jak vnímala její hřejivou hladící ruku na své, pocit se rychle vytratil a nahradil ho jiný. Objevil se paprsek jistoty, který říkal: „Ona nade mnou a nad tím maličkým bdí a snaží se nás chránit. Je sice možná trochu praštěná, ale myslí to s námi nejlíp, jak dokáže.“

Dopila zbytek koktejlu, najednou už zase nebyl hořký, ale slaďoučký jako dřív. Pohlédla Julii pevně do očí: „Neboj se, maminko, nic takového mě nikdy ani nenapadlo. Ale jsem ráda, žes mi o tom pověděla, díky. Možná jsi mi pomohla v něčem, o čem ani netušíš.“ Pak se na moment zarazila. „Vlastně promiň, nevadí ti, že jsem ti řekla maminko?“

„To je moje dítě. Moje a Slávkovo, nikomu ho nedám.“ Ta věta zůstala hluboce vrytá v Šárčině vědomí. „Dítě je pro mě to nejdůležitější, nějaká práce nebo cokoli jiného prostě a jednoduše počká.“ Říkala si toho večera cestou domů a pak v budoucnu ještě mnohokrát.

Vytáhla klíč a vstoupila do dveří, Slávek na ni už čekal. Teď mu ještě potřebovala nějak sdělit, že najednou změnila názor. „Miláčku, všeho nech a honem pojď ke mně, dostala jsem strašnou chuť,“ nasadila svůj ženský šarm. „Že neuhodneš, na co?“ Obdařila ho neodolatelně smyslným pohledem...

***

Zítra si malá Julinka začne užívat svůj nejhezčí dárek ke čtvrtým narozeninám, bude celý týden s babičkou. S tou milovanou usměvavou osůbkou, s níž už poněkolikáté pojede na výlet. Tentokrát poprvé poletí k moři, prý je tam krásně teplo, i když tady u nás už pomalu začíná na horách padat sníh.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Rok 1994: Keď sa Mečiar začínal mstiť

Vladimíra Mečiara z postup premiéra dvakrát odvolali a vždy sa vrátil.

EKONOMIKA

Parlament schválil štátny rozpočet na budúci rok

Za návrh štátneho rozpočtu bolo 82 poslancov.

KOMENTÁRE

Nevyhral demokrat, to len prehral primitív

Víťaztvo Douga Jonesa v Alabame komplikuje vládnutie republikánom.


Už ste čítali?