Přeje si, abych vám o sobě něco napsal. Nikdy jsem nic takového nedělal, ale mám ji rád, a tak se do toho pustím. Pokusím se vám povyprávět o jednom svém obyčejném dni. O včerejšku. Vím, že to neumím, a tak mi odpusťte, kdyby to bylo pod psa.
Víte, za jednu věc se strašně stydím. Dřív se mi to nikdy nestávalo, bez problémů jsem vydržel s venčením přes noc a ráno vesele označkoval kdejaký keřík nebo strom. Jenomže před časem se mi uvnitř něco porouchalo, mám pořád žízeň a potřebuju častěji čůrat.
Včera to na mě přišlo o půl třetí ráno, snažil jsem se to vydržet, ale když už to bylo moc silné, probudil jsem paničku. Jenomže mi to nebylo nic platné, než se stačila obléct, aby mě vzala na chvilku ven, udělal jsem jí loužičku v kuchyni na linu. Nenadávala mi, nezlobila se, jen vzdychla, pohladila mě a šla to po mně uklidit. Je na mě moc hodná, a tak se jí to snažím ulehčit aspoň tím, že dojdu někam, kde nejsou koberce.
Ráno byl venku sníh a náledí. Ani si nedovedete představit, jak jsem dřív miloval zimu. Honíval jsem se ve sněhu se svými psími kamarády, čumákem jsme po sobě rozhazovali tu bílou nadílku a snažili se v ní jeden druhého vyválet. Před naším panelákem je malý kopeček, po kterém jsem se vždy hrozně rád sklouznul. Jenomže, jak jsem zestárnul, mám problém udržet se na zadních nohou. Už několikrát se mi na nich udělala ošklivá boule, kterou mi museli vyříznout a mně se pak pokaždé o něco hůř chodí.
No a včera ráno jsem se na tom náledí několikrát pěkně vymajznul. Vlastně jsem se na něm nedokázal pořádně udržet na nohou, abychom mohli s paničkou obejít můj rajón. Zkoušel jsem to jen chvilku, ale byl jsem z toho tak vyřízený, že mi pak panička musela pomoct zdolat těch pár schodů, co vedou od dveří do domu k výtahu. Ani se mi to nechce moc psát, ale musela mě podebrat pod zadkem a doslova vystrkat. Výtah naštěstí jel, tak už to pak bylo dobré. Když náhodou nejede, je to fakt problém, to mi musí pomáhat celá čtyři patra. Jsem jí za to moc vděčný a pokaždé jí pak za odměnu jazykem umeju ruce i obličej.
Při odpolední procházce už to neklouzalo, a tak jsem dokázal zvládnout celou svou trasu okolo bloku domů. Potkal jsem kamarádku Bělu. Mám ji rád, je celá bílá, proto se asi jmenuje Běla a na rozdíl ode mě je krásně chundelatá. A včera vám tak zvláštně voněla, až jsem se zasnil. Připomenulo mi to těch pár fenek, které jsem kdysi v mládí tajně obskočil, když jsme se spolu zaběhli dvounožcům z dohledu. I včera to bylo tak silné, že jsem úplně zapomněl na svoje chromé nohy a než se naše paničky vzpamatovaly, už jsem se na Bělu chystal. Už, už jsem se na ni chtěl naskočit, ale pak mě ty nohy zradily a já si uříznul ostudu, zhroutil jsem se jí k tlapám. Běla byla zklamaná a čekala, jestli to zkusím znovu, až si jí její panička musela odvést. A ta moje? Vůbec se na mě nezlobila, jenom mi řekla, že jsem starej truhlík a odvedla mě domů. Ale aspoň něco se mi podařilo, schody k výtahu jsem zvládnul sám.
Teď vám prozradím jedno tajemství, tak to nikomu neříkejte, prosím. Ten člověk v zeleném plášti, který mi dává různé pilulky a injekce, říkal mé paničce, že mě to čůraní nebo ty boule na nohou jednou zahubí. A nabídnul ji, že až mi bude nejhůř, budu mít velké bolesti a moje radost ze života vyprchá, tak mě pošle za duhový most. Když jsme se potom vrátili domů, tak se moje panička rozplakala, až jsem ji celé odpoledne utěšoval. Ale já se o sebe nebojím, protože mám ji, nejlepší paničku pod sluncem, která se o mě starala celý život. Moc jí za to děkuju. Rád bych jí dělal ještě nějaký čas radost i s tím svým protivným čůráním na linoleum a pomáháním do schodů.
Ale měl bych jedno velké přání. Až to jednou přijde, chtěl bych, aby se moje panička netrápila a pořídila si nějakého mého nástupce. Třeba zas vlčáka, to by bylo nejlepší. A vůbec by nevadilo, kdyby stejně jako já nebyl čistokrevný.
Tak promiňte, že jsem se vám tady vyzpovídal a zdržel vás. Určitě máte na práci daleko důležitější věci, než poslouchat řeči nějakýho starýho psa.
