Mladá těhulka a bábinka sokolka v tramvaji

Autor: Jan Pražák | 29.3.2018 o 7:30 | Karma článku: 5,25 | Prečítané:  832x

Některé typy tramvají mají několik o trochu širších sedaček. Možná jsou určena pro lepší pohodlí tělesně postižených nebo obecně pro lidičky s rozměrnějším pozadím. Netušil jsem však, že se na ně mohou najednou směstnat tři lidé.

Bylo kalné pražské zimní odpoledne, teplota okolo nuly a venku slizký mlžný opar. Takové to nicpočasí, které člověku na náladě moc nepřidá. Začínalo se šeřit a já se sunul dost zaplněnou tramvají od Václaváku směrem k Jindřišské. Opíral jsem se o jednu z tyčí a krátil si cestu pozorováním spolucestujících. Naproti mně stál mladší muž s aktovkou a pečlivě studoval noviny. Pod ním na sedačkách nějaká omladina, všichni zakoukaní do svých chytrých mobilů. A támhle kousek dál tatík s dítětem na klíně ve sporu o to, zda je v takovém psím počasí nutné nosit kulicha.

A pak jsem ji objevil. Seděla na tom širším sedadle, vzpřímená jako svíčka, tenoučká jako nitka a s tváří zvrásněnou úctyhodným stářím. V ruce držela hůlku a dívala se ven do té šedi optimistickým pohledem. Takovým typickým pohledem člověka, který už toho spoustu prožil, ale kterého trochu té sloty vůkol v žádném případě neotráví.

Dorazili jsme pod Jindřišskou věž, dveře se otevřely a krom trochy té zimní mlhy vlezlo dovnitř i pár dalších cestujících. Mezi nimi jedna hezká mladá paní. Nejhezčí na ní bylo bříško, které navzdory silné bundě vypovídalo o tom, že se tahleta dáma už velmi brzy stane maminkou.

Rozhlížel jsem se a čekal, kdo první vyskočí a nabídne té hezké těhulce místo. Omladina jen ponořila hlouběji nosy do svých chytrých mobilů. Dítě na taťkově klíně se úporně snažilo přesvědčit svého rodiče, že kulich na hlavě je v tramvaji zbytečný. Mladší muž vzhlédl od svých novin a věnoval těhulce výmluvný pohled, jako že kdyby on zrovna seděl, tak by ji určitě pustil. Nějak mi z toho přišlo smutno.

„Děvenko, pojďte si s tím bříškem sednout,“ ozvala se sice trochu roztřeseným, ale rozhodným hlasem ta bábinka s hůlkou a začala se štrachat ze svého širokého posedu.

„Ne, ne, děkuju, jste moc hodná, ale seďte, já to vydržím.“ Těhulka byla pobledlá, bylo vidět, že si nutně potřebuje odpočinout, ale nechtěla dopustit, aby bábinka kvůli ní musela stát.

„Ale běžte, děvenko, vy si teď musíte sednout. Já jsem stará sokolka a nechat vás nad sebou stát, by bylo proti mému svědomí.“

„Děkuju mockrát,“ děvenka s bříškem zrůžověla. Možná jí bylo trochu trapně za sedící omladinu, k níž měla rozhodně věkově blíž než k bábince. Možná se těšila, že se tím bříškem konečně na chvilku posadí. Sedla si na uvolněné širší sedadlo, stará sokolka se jednou rukou chytla tyče, druhou opřela o svou hůlku a postavila nad ní.

Tramvaj vjela do pravoúhlé zatáčky za Masarykovým nádražím. Bábinka zavrávorala, padala na těhulku a ta ji v poslední chvilce zachytla. Přitiskla se i se svým bříškem až k oknu, takže se na široké sedačce udělal kousek místa. „Víte co, paní, jestli by vám to nevadilo, pojďte se sem k nám vmáčknout.“

Sokolce se rozzářily oči s duhovkami zesvětlenými stářím a opatrně se vtiskla k mladé dámě s miminkem v bříšku. „Jé, vy jste moc hodná. Připomínáte mi mou nejstarší vnučku Aničku, máte úplně stejný úsměv.“

Těhulka roztála. Objala stařenku okolo ramen. Možná to udělala proto, aby se sokolka líp udržela na svém úzkém proužku sedačky v zatáčkách. Ale spíš mi to přišlo jako spontánní projev právě vzniklého přátelství.

„Víte, děvenko, že už jsem prabába?“ Ozvala se znovu sokolka, „té mojí Aničce se před pár dny narodil Tomášek a já zrovna jedu za nimi, uvidím ho poprvé.“

Těhulka se tajuplně usmála a ukázala na své bříško: „Něco vám prozradím, můžu?“

Bábinka jen tiše přikývla a spiklenecky mrkla okem, jakoby dopředu tušila, co se dozví.

„Tady uvnitř je taky Tomášek a narodí se mi už za čtrnáct dní.“

Dámy se tiše rozesmály. Maličko roztřesený soprán té starší melodicky doplňoval zpěvný alt té mladší. Možná, kdyby člověk opravdu dobře poslouchal, vytušil by i třetí tenounký smích. Myslíte, že se nenarozená miminka umí už smát?

Můj pohled znovu zabloudil ven. Navzdory houstnoucímu šeru a mlze, k níž se přidal déšť se sněhem, jsem měl najednou pocit, jako by nad námi vyšlo zářivé slunce.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

KOMENTÁR PETRA TKAČENKA

Fico je späť, ako prvého vytrestá Kisku

Keď treba zmasakrovať ústavu, vždy sa nájde koalícia ochotných.


Už ste čítali?