Znásilněná

Autor: Jan Pražák | 5.4.2018 o 7:30 | Karma článku: 5,25 | Prečítané:  1522x

Nerada přes ten zpustlý parčík za nádražím chodila pozdě večer sama. Jenomže Ivan byl už od pondělka služebně pryč a nemohl jí přijít naproti, jak to v podobných případech dělával.  

Druhou stranou to dost dobře nešlo, hlavní ulice byla rozkopaná a kdyby chtěla celé to staveniště obejít, zašla by si nejmíň dva kilometry.

Poslední večerní vlak odjel, Růžena zamkla pokladnu a vydala se na cestu domů. Chodila tudy celý týden, dnes už je čtvrtek a je to naposled, tak snad se jí nic nestane. Myšlenky se jí zatoulaly do budoucnosti. Zítra má volno a Ivan se vrátí. Hned začnou pracovat na tom miminku, oba se na něj nesmírně těší. A taky se vezmou. Nechají se oddat v zámeckém parku, jak si to oba přáli...

Útok byl prudký a rychlý, násilník si ji musel vyčíhnout už dřív a dnes si na ni počkal. Sevřel ji zezadu a pod krk nasadil nůž, že ani nestihla použít pepřák, který svírala rukou v kapse. Bylo to bolestivé a strašně ponižující, bála se křičet, aby ji nezabil. Když dokonal své špinavé dílo, nadal jí do kurev, plivl do tváře a zmizel.

***

Připadla si špinavá a rozcupovaná, u policajtů jí bylo hrozně. Zapochybovala, jestli tam vůbec měla lézt, bůhví, jestli ho někdy chytí. Upnula svou naději k Ivanovi, ale ani on ji nedokázal podržet, jak by od svého chlapa čekala. Spíš měla dojem, že si to bere osobně, jako by za to celé mohla sama a tou obětí byl vlastně on.

Jediný, kdo se jí snažil držet nad vodou, byl její taťka, který žil v Plzni, předčasně ovdověl a od té doby zůstal sám. Dělal pro ni, co mohl, ale nebylo jí to moc platné, ten zrůdný čin vymazat nedokázal.

Potvrzené těhotenství srazilo Růženu ještě hlouběji. Po dítěti toužila, už i antikoncepci vysadila. Ale tímhle způsobem? Teď se místo příprav na miminko objednala na potrat.

***

Večer před plánovanou interrupcí bezcílně bloudila na břehu řeky. „Pět minut zla mi zkazilo celý život,“ táhlo jí hlavou. Byl opět večer jako tenkrát, Růžena vystoupala na opuštěný most a zahleděla se do hlubin. „Skoč a pojď do naší chladivé náruče, zde nalezneš svůj mír,“ jako by na ni volaly drobné vlnky. „Jen skoč a neboj se, u mě si odpočineš, chudinko zmučená,“ přidal se náhodný vodní vír.

„To přece nemůžeš, vzepřelo“ se její srdce, „zmařila bys dva životy. První svůj a druhý ten, který se v tobě teprve rodí.“

„Jak dva?“ Šplouchlo to tam dole pod mostem, „vždyť ten druhý se stejně zítra chystáš zahubit.“

Zavřela oči, byla celá zmatená tím podivným sporem dvou částí svého já.

Pak její mysl jakoby zasáhl blesk a přišel zlom. „To přece nejde, nemůžu to maličké jen tak zabít. Vždyť ono za nic nemůže. A pro koho bych pak měla žít?“ Najednou měla jasno, před očima se jí otevřela cesta. Věděla, že bude dlouhá a trnitá, ale tušila, že ji na konci čeká hřejivé slunce.

***

„Cože, ty si toho parchanta nenecháš vzít?“ „Co když to bude nějakej debil?“ „Po mně chceš, abych do toho šel s tebou?“ „Tak to teda promiň!“ Ivan své zraňující věty nevyřkl najednou. Zřejmě mu postupně zrály v hlavě a při každém setkání z něj jedna ukápla jako krůpěj jedu. Nakonec udělal pro Růženu asi to nejlepší, čeho byl v dané situaci schopen. Sebral se a zmizel.

Taťka konečně praštil s prací, odešel do důchodu a nastěhoval si Růženu k sobě do garsonky v Plzni. Svým věcným a laskavým přístupem k životu a špetkou cynického humoru ji postupně dokázal pomáhat od traumatu toho strašného prožitku. Byl to on, kdo se místo Ivana účastnil porodu a kdo první pohlédl do uhrančivě tmavých krásných očí novorozené Julinky. Uplynulo pár měsíců a jen díky taťkově péči o maličkou mohla Růžena přijmout místo na plzeňském nádraží. Ráda by zůstala doma, ale pokud chtěli rozumně vyjít, taťkův důchod s její mateřskou nestačil.

***

Od onoho hrůzného večera uplynulo pět let, Růžena už zůstala v Plzni a po taťkově smrti to s malou Julčou táhnou samy. Změnila místo, aby nemusela dělat na směny, za chvilku končí a půjde si pro dcerku do školky.

Je zase čtvrtek, Růžena zamknula kancelář a odpoledním sluncem se vydala na cestu. Jestlipak ve školce zase potká tatínka od Káji? Taky to nemá v životě zrovna nejlehčí, jeho bývalka se dala na alkohol, rozvedl se s ní a o malého se musel soudit. Ale starat se o něj umí, to ženská zkrátka pozná. A jak si už párkrát pěkně popovídal s její Julčou. Mluvil s ní tak, že ta její malá žabka měla najednou pocit, jako by byla úplně dospělá.

„Ale to přece nejde, holka, měj rozum, vždyť ho prakticky vůbec neznáš.“ Zpoza rohu vyjela tramvaj, zacinkala a vytrhla Růženu z jejího snění. „Jak nejde?“ Zeptalo se srdce, „je to sympaťák, všimla sis vůbec, jak se na tebe usmívá? A víš, že mu ani trochu nevadí, že ten tvůj maličký poklad je napůl cikánečka? Jen to nech volně plynout a dej mu šanci, ať se stane, co se má stát.“

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

KOMENTÁR PETRA TKAČENKA

Fico je späť, ako prvého vytrestá Kisku

Keď treba zmasakrovať ústavu, vždy sa nájde koalícia ochotných.


Už ste čítali?