Ale začněme pěkně od začátku. Byl podzim, kousek před mými pátými narozeninami a já pobýval u své babičky v Posázaví. Babička byla žena odvážná a už v tak útlém věku mě učila chlapáckým dovednostem. Z dřevníku vytáhla ten nejkratší žebřík, který jsme tehdy měli, opřela ho jednou o kmen stromu, podruhé o zeď a učila mě, jak mám lézt. Ruce pěkně na vodorovné šprušlíky, ne na svislé postranice, abych se udržel, kdyby mi sklouzly nohy.
Kousek od nás bydlela babiččina kamarádka, která u sebe měla vnučku mého věku. Dámy se rozhodly, že nás skamarádí. Zpočátku jsem se trochu bál, to víte holka, bude jezdit s kočárkem s panenkou uvnitř a umět dělat tak akorát bábovičky z písku.
Sousedka s vnučkou přišly na návštěvu, babičky si sedly do kuchyně a já navzdory protestům vyfasoval Haničku, abych si s ní hrál. Kdepak panenky, kdepak bábovičky, zaběhli jsme za dům na zahradu zkontrolovat, jestli už dozrály koženáče.
„Chceš jablko, Haničko?“ Otázal jsem se galantně.
„Jasně, jestli na něj došáhneš, Jeníčku.“
„Nedošáhnu, ale ve dřevníku je žebřík. Pomůžeš mi ho sem donést?“
„A nebude se babička zlobit?“
Už si nepamatuju, jestli se babička tenkrát zlobila, ale spíš se smála, protože na nás musel být pohled k popukání. Malý kluk se na žebříku natahuje pro jablko, dole stojí malá holka a nenápadně pokukuje za roh domu, jestli někdo nejde. Žebřík se sice maličko zhoupnul, protože jsem ho naivně opřel o tenkou větev, ale ta dvě utržená jablka za to odřené koleno rozhodně stála. Byla slaďoučká a já byl navíc rád, že jsem ke svým klukovinám získal bezvadnou parťačku.
Za pár dní jsme s babičkou našim sousedkám návštěvu oplatili. „Pojďte na dvorek, já vám ukážu prasátko,“ zvala nás Haniččina babička. I prošli jsme domem, napřed předsíní a potom úzkou chodbičkou, vylezli a před námi se objevil nevelký oplocený plácek. V jednom koutě králíkárna a ve druhém chlívek s pochrochtávajícím čuníkem. Bylo v něm šero a na čuníka nebylo skoro vidět.
„Pustím ho proběhnout, ať si ho můžete pořádně prohlídnout.“ Pravila Haniččina babička, otevřela chlívek a zevnitř se vyřítila obluda. Teda ona to asi zase taková obluda nebyla, do zabíjačky přece jen ještě nějaký čas zbýval, ale proti nám pětiletým trpaslíkům bylo to zvíře i tak dost velké.
Obluda si začala užívat nabyté svobody a vesele lítala z jednoho konce dvorku na druhý. Prostě měla radost, ale my s Haničkou to nepoznali a tak jsme oba trochu couvli. „Nebojte se, děti, ta vám nic neudělá,“ uklidňovala nás Haniččna babička. A pak se obrátila na moji babičku: „Anna, necháme děti, ať se dívají a dáme si cikorku a štrůdl, pojď.“ Načež dámy zmizely v útrobách domku.
Koukli jsme s Haničkou na sebe a bylo jasno, přece se nebudeme bát. Obluda pořád běhala jako divá a jen tak pro radost si tu a tam zaryla do země.
„Asi má hlad, Haničko,“ napadlo mě.
„Dáme jí něco, Jeníčku?“
„Počkej, zkusíme tohle.“ Z jakéhosi keře jsem utrhl proutek se zbytkem povadlého listí a s Haničkou v patách popošel směrem k obludě, která se zrovna na chvilku zastavila, aby nabrala dech.
Prase nás uvidělo, nevím, co mu prolétlo hlavou, ale asi půl vteřiny na nás civělo svýma malýma očkama. Pak nabralo dech a vyrazilo proti nám. Odvaha lovců jablek byla rázem tatam, únik na žebřík opřený o zeď jsme svorně zavrhli a vběhli do domku, ani jsme za sebou nestačili zavřít dveře.
My do úzké chodbičky a obluda za námi, až dřela boky o stěny. My do kuchyně k babičkám, prase za námi a... A tam, když uvidělo dvě dámy, jak usrkávají cikorku a ukusují ze štrůdlu, tak se zarazilo a najednou nevědělo, co dál. Ale Haniččina babička dobře věděla, co dál. Prostě a jednoduše obludě vynadala a napohlavkovala jí, jako kdyby to bylo neposlušné dítko. Obluda zkrotla jako beránek, snad se i kapánek zmenšila studem a nechala se klidně odvést zpátky do chlívku.
A já? To, víte, že jsem se taky styděl, že jsem nedokázal ochránit svou malou princeznu před lítým drakem. Ale naštěstí jen chviličku, pak jsme s touhle princeznou, která vůbec nebyla z cukru, prožili ještě spoustu dětských dobrodružství. Ale o tom zas někdy příště.
