Opuštěná kočka

Autor: Jan Pražák | 26.7.2018 o 7:30 | Karma článku: 3,06 | Prečítané:  758x

Poznala jsem ji uprostřed jara rok před svou vlastní smrtí. Přitoulala se ke mně na zahrádku na chatě, kam jsem se po dlouhé zimě a po těžké nemoci odstěhovala na letní pobyt.

Na chatě jsem měla vše zařízené tak, abych tam mohla pobývat navzdory svému chatrnému zraku a slábnoucímu srdci. Bylo to krásné klidné místo na kraji lesa kousek za vesnicí. Když bylo jen trochu hezky, vypravila jsem se o berlích do vsi na skromný nákup nebo na krátkou procházku po cestě podél lesa.

Jednoho odpoledne jsem po návratu našla na prahu chaty černobílou kočku. Nevím, odkud se vzala, ale tvářila se, že na mě čeká. Jakmile jsem přišla blíž, začala se mi otírat o nohy a upřela na mě své velké žluté oči. Byla v nich prosba: „Pomoz mi, prosím, mám hlad a jsem stará, sama se už těžko uživím.“

Nikdy předtím jsem ke kočkám neměla žádný zvláštní vztah, ale teď mi něco říkalo, že tahle číča ke mně nějakým způsobem patří. A tak jsem se jí ujala, začala jsem jí říkat Hedvika. Vzala jsem starý proutěný košík, vystlala ho voňavou usušenou trávou a udělala jsem jí pelíšek ve dřevníku vedle chaty. Začala jsem se s ní dělit o své jídlo a ani si nedovedete představit, jak mi byla vděčná. Po večerech jsme spolu pobývaly před chatou, když bylo ošklivo, brávala jsem ji dovnitř. Sedávala mi na klíně, já na ni mluvila a ona se tvářila, že mi rozumí. Odpovídala mi hlubokým předením a otírala se mi čumáčkem o ruku.

S Hedvikou jsem strávila celé léto. Každého rána vylezla ze svého pelíšku dřív, než jsem stačila vstát a čekala mě přede dveřmi chaty. Občas mi přinesla myš, asi se mi tím chtěla odvděčit za to, že se o ni starám. Jenomže ke konci září se zase ozvalo moje srdce a mně bylo jasné, že se budu muset vrátit do své garsonky ve městě. Pokazilo se počasí a já tušila, že se na chatu už letos nevrátím.

„Co udělám s Hedvikou?“ Měla jsem o ni starost. Poptala jsem se lidí ve vsi, ale nikdo z nich neměl o cizí starou kočku zájem. „Do města se mnou nemůžeš,“ držela jsem ji v náručí a hladila. „Jestli budu muset do nemocnice, neměl by se o tebe v garsonce kdo postarat. Je mi to líto Hedviko, ale musím tě tu nechat, snad to nějak zvládneš.“ Kočka nepředla, výraz jejích očí byl vážný. Příštího dne jsem odjela. (Poznámka: V té době u nás ještě neexistovaly útulky pro opuštěná zvířata.)

***

Hned po příjezdu do města jsem musela do nemocnice. Nechali si mě tam tři týdny a trochu dali dohromady, ale už jsem nebyla tak pohyblivá jako dřív. Jen s velkým vypětím sil jsem zvládala těch pár schodů k výtahu, do garsonky v prvním patře jsem musela vyjet. Držela jsem se skoro pořád doma a vycházela jen tehdy, když to bylo opravdu nutné. A děkovala bohu, že se obejdu bez cizí pomoci.

V nitru jsem však byla nešťastná a pořád si kladla otázku, co se asi stalo s Hedvikou. Stále dokola jsem si říkala, jestli se nedalo nějak zařídit, abych ji tam nemusela nechat samotnou. Ale na nic jsem nepřišla, nebylo na koho se obrátit, aby se jí ujal. Několikrát se mi o ní dokonce zdálo, po každém takovém snu jsem byla zase o kus smutnější.

Pak přišlo další jaro a já dostala šílený nápad. Objednala jsem si taxík a nechala se odvézt na chatu v naději, že tam snad Hedviku najdu. Byla jsem rozhodnutá, že pokud tam náhodou bude, nebudu o ničem přemýšlet a vezmu si ji k sobě do garsonky.

Nenašla jsem ji tam. Všimla jsem si jen spousty škrábanců na dřevěných dveřích, které tam před tím nebyly. Zlomilo mi to srdce. Dostala jsem další infarkt a doktoři mě už nedokázali zachránit.

***

Někdo tomu říká tunel, jiný duhový most. Já přestala vnímat tělesnou bolest a měla jsem pocit, jakoby někdo najednou vypnul všechny mé fyzické smysly. Zůstalo jenom vědomí, které plulo nekonečným prostorem.

Najednou se začaly objevovat barvy, které se postupně ztvárňovaly do obrysů. Neznámá krajina. Tak nádherná, jaká na zemi nikde neexistuje. A barvy, pro které lidé ani nemají pojmenování. Pak jsem uviděla postavy. Neměly pozemskou podobu, ale já poznala svoje rodiče, manžela a spoustu dalších bytostí. Některé z nich ani nebyly lidmi, se kterými jsem se v životě potkala. Promlouvali ke mně myšlenkami, vítali mě mezi sebou. V jejich myšlenkách nebyla žádná zášť, závist, ani jiné negativní projevy, s nimiž se člověk setkává na zemi. Vyzařovala z nich jenom radost a láska.

Pak se objevila Hedvika. Nevypadala jako kočka, její vzhled se nedá popsat pojmy, které se používají za zemi. Snad by se dalo říct, že se podobala mladé dívce, ale ani to není přesné. Jen její oči byly podobně žluté, jako když je na mě upírala na chatě u lesa, ale zářily zvláštním uklidňujícím světlem.

Najednou jsem znala odpověď na všechny otázky. Věděla jsem, proč se ke mně Hedvika přitoulala, proč se mnou prožila několik krásných měsíců a proč jsem ji musela opustit. Naše duše patří k sobě, potkaly jsme se už v několika předchozích životech a ne vždy to mezi námi bylo dobré. Pokud bych to chtěla vyjádřit obyčejnými slovy, tak v tom posledním jsme si musely splatit vzájemné účty, abychom mohly vykročit dál s čistým štítem.

Hedvika se na mě podívala svýma žlutýma očima tak, jak to dělávala pokaždé. Obě jsme věděly, že v příštím životě bude mojí dcerou.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Kompromitujúce nahrávky už znervóznili viacerých

Niektoré nahrávky nie sú dodnes objasnené.

DOMOV

Kľúčová postava Gorily reportérom SME: Nemôžete sa pýtať

Malchárek je v akciovke so Siekelom.


Už ste čítali?