Na konci prázdnin jsme na střední škole jezdili na chmel. Poslední ročník k nám měla nastoupit nová spolužačka Míla a my se s ní na té brigádě viděli poprvé. V rozpáleném autobusu se nechtěla mačkat v pracovních kalhotách a oblékla si slušivou, lehkou, světlou a dost průsvitnou sukni. Cestou jsme si jí s klukama ani moc nevšimli, bavili jsme se mezi sebou o všem možném. Roman měl velkou starost, jestli tam bude hospoda a jestli se dostaneme na pivo.
Cesta v družném klučičím hovoru rychle utekla a najednou jsme byli na místě. Nalevo chmelnice, napravo starý statek, ve kterém budeme bydlet. A na obzoru hospoda, hurá. Vyhrnuli jsme se z autobusu a pak to přišlo, stalo se několik věcí najednou. Míla se sehnula pro batoh, přitom se podvědomě trochu rozkročila a v tu ránu ji odzadu ozářily ostré paprsky zapadajícího slunce. Pronikly lehoučkou sukní, přes kalhotky se otřely o rozkrok a poté dolétly až k našim očím. Což o to, nebyla to špatná podívaná, ale Roman, vyhraněný dolňák byl z toho pohledu úplně štajf.
„Pánové, já se beznadějně zamiloval.“ Informoval nás zjihlým hlasem poprvé hned u toho autobusu a poté ještě mnohokrát každý den. Věrtelů moc nenačesal, večerní pivo zamlkle ucucával a dokonce mluvil ze spaní. Mockrát jsme ho přistihli, jak v hluboké noci stále dokola opakuje monotónním hlasem to slovo na čtyři písmena, které začíná na p a které sem nemůžu napsat.
„Romane, tak to zkus, třeba ti dá,“ ponoukali jsme svého kamaráda pěkně po puberťácku. Česalo se totiž od rána do pozdního odpoledne a my se konečně potřebovali vyspat bez jeho proslovů. Po pár dnech se Roman konečně osmělil a už od polední pauzy nám hrdě referoval: „Pánové, dnes večer se budete muset obejít beze mě, jdu totiž s Mílou na rande.“
Vrátil se podezřele brzy a byl ještě zamlklejší. Dlouho jsme z něj nemohli vypáčit ani slovo, pak se nám přece jen svěřil: „Kluci, příroda se proti mně spikla. Míla se asi chtěla přede mnou blejsknout a vzala si tu sukni, co měla cestou. Stáli jsme proti sobě tam na té loučce pod lesem, něco jsem drmolil a ona dělala, jakože mě se zájmem poslouchá. Pak udělala krok do strany do zapadajícího sluníčka a já zase viděl všechno.“ V tu chvíli Roman zmlknul a my mu museli dát loknout z dobře utajené flašky rumu, aby pokračoval.
„No co koukáte, chlapi, prostě se mi z toho pohledu postavil a jak ho mám velkýho, tak to nejspíš bylo moc vidět. Ta holka si asi pomyslela bůhvíco, na fleku se otočila a vzala roha.“ Snažili jsme se ho uklidnit slovy „holka hloupá, neví, oč přišla,“ ale bylo nám to houby platné. Roman byl po tomhle nevydařeném randeti ještě zamlklejší a ze spaní mluvil ještě víc. Uklidnil se až po několika dalších dnech, když Míla musela z vážných rodinných důvodů předčasně odjet domů.
***
Chmel skončil, příští jaro jsme odmaturovali a já Romana několik roků neviděl. Asi po deseti létech jsem ho náhodou potkal na ulici, jak si vykračoval po boku svojí manželky a kolem nich pobíhal malý klučina. Ta paní neměla nahoře nic moc, ale od pasu dolů, no co vám mám povídat, prostě figura jak z reklamy na dámské spodní prádlo. Však mi ji taky Roman s pýchou v hlase představil: „Honzo, podívej, tohle je moje Jarmila, nejkrásnější ze všech ženskejch pod sluncem.“ Potom se s láskou podíval na toho jejich klučinu a zněžněným hlasem ho představil jako Tomáška. Nakonec se otočil přímo ke mně, významně mrknul a dodal tiše, aby ho rodinka neslyšela: „Krásnej kluk, viď. Určitě z něho jednou bude taky dolňák.“
PS: V naší študácké partě byl i horňák Jirka, ale o něm zas příště.