Později jsme se učili prvním krůčkům, prvnímu sourozeneckému škádlení a štěněcím hrám. Jenomže toto bezstarostné období brzy skončilo, jednoho dne nás oba nevybíravě uchopila lidská ruka a se slovy „já ty dva parchanty živit nebudu“ nacpala do špinavé tašky. Tehdy jsem se hrozně vyděsil, až jsem strachy omdlel. Probral jsem se až nad ránem někde v neznámém lese, najednou jsem byl sám, po mamince a bráškovi ani vidu ani slechu.
Byla mi zima, měl jsem hlad a žízeň, bál jsem se zvuků kolem sebe. Instinkt mi říkal: „Utíkej! Musíš z lesa ven, jsi příliš maličký a někdo tě tady zabije!“ A tak jsem se na svých ještě nepříliš jistých nohou vydal na cestu. Jehličí mě píchalo do tlapek, déšť mi zkrápěl hlavu a záda. Olizoval jsem vodu z listů, ale k jídlu jsem nic nenašel a cítil jsem se zoufale opuštěný. Padal jsem do bláta a zase vstával, až jsem s vypětím posledních sil došel na kraj lesa a usnul vyčerpáním za patníkem u cesty.
Probudil mě až další dotek lidské ruky. Dostal jsem strach, že mě zas někdo strčí do tašky a odnese někam do tmy doprostřed lesa. Ale tahle ruka byla úplně jiná. Sice svraskalá stářím, ale jemná a místo bolestivého sevření mě opatrně hladila.
„Podívej, opuštěné štěně. Úplně maličké a hladové, nechápu, jak ho sem mohl někdo vyhodit.“ Ozval se ženský hlas. „Musíme ho vzít k nám domů,“ odpověděl mužský hlas.
***
A tak se mě ujali Jitka a Jiří, stařičký manželský pár, který bydlel v domku na kraji vesnice. Zezačátku mě krmili chlebem namočeným v ohřátém mléce a udělali mi pelíšek v kuchyni pod lavicí. Dali mi jméno Rex a jakmile jsem trochu vyrostl, mohl jsem jíst to samé co oni. Dostával jsem kosti, na kterých mi nechávali bohatě masa, brambory, rýži a další lahůdky z jejich stolu.
„Každý, kdo tady bydlí, musí pracovat.“ Podíval se na mě jednoho rána Jiří. Pak se usmál, poplácal mě po zádech a vyvedl ven na dvorek. „Rexi, už jsi vyrostl, budeš to tady mít na starosti. Ohlídáš kurník a králíkárnu, aby se tam nedostala žádná škodná. Kdyby někdo přelezl plot nebo branku, začneš štěkat, abys nás přivolal. A ode dneška budeš spát tady v té vystlané boudě ve dřevníku, abys měl o všem přehled.“
Napřed jsem se trochu bál, že už nebudu tolik se svými lidmi, že mi bude venku zima, až se ochladí a že všechny ty nové povinnosti nedokážu zvládnout. Ale postupně mě to začalo bavit. Jakmile jsem poprvé ucítil lasičku, která prolezla plotem a blížila se ke kurníku, probudil se ve mně dávný pud. Vyrazil jsem proti ní jako blesk a ... Co vám mám povídat, když ji Jiří ráno našel, pochvíli mě, až jsem pýchou málem prasknul. Jednou jsem dokonce zahnal jezevce, který si to na naši zahradu namířil z toho lesa, kde mě kdysi našli. Všiml jsem si ho, když se chtěl podhrabat pod plotem, Stáli jsme proti sobě, já na něj výhružně vrčel, on mi odpovídal svým chrochtáním. Trochu jsem se bál, ale můj ochranářský instinkt byl silnější. Nebýt toho plotu, asi bych na něj zaútočil a bůhví, jak by to dopadlo. Nakonec to naštěstí vzdal, naposledy vztekle zachrochtal, otočil se a zmizel.
***
Kousek za návsi stojí stavení, kterému místní říkají panský dům. Kdysi tam prý jezdila nějaká vrchnost z města, teď tam bydlí bohatý mladý pár s dítětem. Jitka jim tam chodí jednou za týden uklidit, aby si přivydělala ke skromnému důchodu. Jednou se vrátila se slovy: „Přestav si, Jiří, oni tam mají úplně stejného psa, jako je náš Rex. Říkala jsem to mladé paní a ta hned, že je zvědavá a abych příště vzala Rexe s sebou.“
Když jsme tam další týden došli spolu, nestačil jsem zírat. Žádný maličký dvorek, ale veliká zahrada s pečlivě zastřiženým trávníkem. Žádné slepice nebo králici, ale houpačka, altánek a bazén. Na houpačce se houpal plavovlasý klučina, v altánku seděli dva mladí lidé a popíjeli kávu. A u jejich nohou ležela na prťavém koberečku moje kopie. Pes, který vypadal úplně stejně jako já, akorát byl pečlivě ostříhaný, načesaný a maličko voněl nějakým parfémem.
Přiběhl jsem až k němu a krátce štěknul na pozdrav. Ale představte si, že ten tvor odvrátil hlavu na druhou stranu, jakoby mi chtěl říct, že s takovým plebejcem nechce nic mít. Trochu mě to urazilo, ale něco mi říkalo, abych si k němu pořádně čuchnul. Udělal jsem tedy ještě krok a nadechl se. A pak se mi najednou málem zastavilo srdce. Ano, byl to on. Můj dávno ztracený bráška, kterého jsem přes rok neviděl.
Začal jsem do něj strkat čumákem a ňafat radostí, až se otočil zpátky ke mně. A v tu ránu mě taky poznal, psí krev holt nezapřeš. Co si myslíte, že se stalo dál? Z krásného načesaného tvora se rázem stala divoká chlupatá koule, se kterou jsme se začali vesele honit po tom pečlivě zastřižením trávníku. Napřed jsme ho celý zváleli, pak jsme proskočili houpačkou, až z ní plavovlasý klučina málem spadnul. Byli jsme tak rozdivočelí, že jsme si nedali pozor a v jedné obzvlášť prudké honičce spadli do bazénku. Honem jsme se vydrápali ven a otřásli se tak, až jsme pocákali ty dva mladé v altánku i s jejich kávou. Ani nám za to nikdo nevynadal.
Jiří a Jitka zapředli s mladými dlouhý hovor a ukázalo se, že oni našli mého brášku ve stejný den na druhém konci lesa u silnice. Vraceli se tehdy autem z města a též se toho maličkého vysíleného psího uzlíčku ujali. Jen z něj na rozdíl ode mě neudělali psa, který žije svými přirozenými povinnostmi, ale trochu rozmazleného gaučáka. A dali mu vznešené jméno Artur.
***
Od té první návštěvy mě tam Jitka bere každý týden s sebou. Vzal jsem si Artura trochu na starost a zatímco ona uklízí, snažím se ho převychovat na normálního psa. Učím ho, jak má správně poslouchat své páníčky, hlídat zahradu a dům a chytat nebo zahánět případné nezvané návštěvníky ze zvířecí i lidské říše. Musím přiznat, že dělá pokroky, když se naposledy srazil s vypaseným myšákem, už před ním neutekl, ale zahnal ho zpátky do díry.
Když jsme tam byli naposled, náhodou jsem zaslechl rozhovor mezi Jitkou a mladou paní. Říkala, že se budu stěhovat někam hodně daleko, musejí panský dům prodat a Artura si s sebou nemohou vzít. Prosila ji, jestli bychom se ho mohli ujmout, když jsme ti bráchové a tak dobře si rozumíme. Jitka jí na to s radostí kývla a po chvilce odmítání přijala i nějaké nabízené peníze, aby prý kvůli tomu nepřišla ke škodě.
To víte, že z toho mám obrovskou radost, jak už jsem říkal, psí krev je psí krev a bráchové patří k sobě. Ale je mi jasné, že mi dá ještě velký kus práce, než z Artura udělám pořádného psa, který se nezastaví ani před jezevcem.
