reklama

Jak se Julie stala ženou

Julie přehlédla očima svůj nevelký luxusní kadeřnický salon v centru města. „Konečně mám to, po čem jsem vždy toužila a začíná se mi to tu pěkně rozbíhat. Teď bych měla být šťastná. Opravdu jsem?“

Písmo: A- | A+
Diskusia  (9)

„Jsem šťastná, musím přece být.“ Snažila se přesvědčit sama sebe. Trvalo dost let, než se jí splnil dávný sen. Spousta dřiny a dokazování sobě i svému okolí, že ona přece nebude žádná domácí puťka, která jen utírá prdelky dětem a stará se o manžela. Nakonec jí pomohl ten šikovně uzavřený úvěr, mohla si dlouhodobě pronajmout starobylé prostory, pořádně je vybavit a pustit se do všeho s plnou vervou.

Papírování a starosti s podřízenými nechávala na asistentce, sama se nejvíc věnovala hlavám svých zákaznic a zákazníků. To ji bavilo, v tom se realizovala a vybírala si ty nejnáročnější. Však taky byla nejlepší a její zákazníci to dokázali ocenit.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

„Tohle by byla partnerka pro mě,“ zamyslel se Mirek, když odpoledne uzavřel poslední úspěšný obchod se zákazníkem. „Sebevědomá, sympatická, pohledná, takové já v ženském vydání. Já se jí postarán o přísun pořádných zákazníků, ona mě bude reprezentovat ve společnosti a kšefty se jen pohrnou.“ Trochu se zastyděl, že prvním impulsem k myšlenkám na sblížení s Julií bylo to její zvláštní šimrání ve vlasech, přišlo mu to jako vlastní slabost. Ale rozhodl se a cestou ke své kadeřnici koupil nejdražší kytici, na kterou narazil. A uspěl.

Nějaká láska nehrála při jejich sbližování prakticky žádnou roli. Proč se taky zatěžovat s něčím tak nepodstatným, na city je vždycky času dost. Důležitější je, že si mají oba navzájem co nabídnout. Své úspěchy, své kariéry. „Konečně chlap, který mě dokáže brát za sobě rovnou,“ libovala si Julie hned po prvním setkání. Stále měla před očima Mirkův obdivný pohled, když mu líčila, jak se vypracovala a jak se jejímu salónu daří.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

„Konečně ženská, která ze mě nebude jen tahat prachy a která se taky umí pořádně podívat dopředu,“ mnul si Mirek ruce, když vyložil Julii z taxíku před jejím domovem. A přemýšlel, jaké měla perfektní nápady, když jí u sklenky vína vyprávěl o svých obchodech.

***

Na nutnosti pravidelného partnerského sexu se dohodli hned na začátku před třemi léty. Julie pustila svůj byt a nastěhovala se do Mirkovy vilky, kterou mu svými nápady pomohla vybavit nejmodernějším komfortem.

Byl nedělní večer, opět po čtrnácti dnech absolvovali tu chvilku nudných postelových prostocviků pro udržení tělesného a duševního zdraví. Mirek si byl jistý, že tahle žena ho s nějakým tajným vysazením antikoncepce nepodrazí. Je přece rozumná a na podobné úvahy teď stejně není čas. Tyhlety okamžiky jsou stejně nejkrásnější, trocha klidu od všech povinností jim poskytuje prostor k hodnocení a plánům. „Ano, miláčku, to víš, že s tebou ráda zajdu na ten úterní raut. V salonu skončím o sedmé, tak budu mít dost času se hodit do gala a zapůsobit na ty šéfy z Merinu.“ „Tak to je skvělé, Juli, bude to dobrý obchod a já ti pak přihraju jejich manželky pod nůžky.“ Mirek se spokojeně protáhl a tiše si vychutnával Juliino šimrání ve vlasech.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

***

„Paní Nováčková, máte vzácný bakteriální zánět sítnice, zřejmě jste musela přijít do styku s nějakou infekcí, která se u nás běžně nevyskytuje. Nasadili jsme vám antibiotika, která už začala zabírat a zánět vyléčí, ale obávám se, že poškození zraku je nevratné. Nikde na světě zatím neexistuje způsob, jak takto poničenou sítnici opravit. Nicméně nelze vyloučit, že po úplném doléčení a zklidnění očí budete vidět o trochu lépe než teď v akutním stavu.“

Doktorův hlas byl přívětivý a věcný, ale Julii se po jeho sdělení zatmělo před už beztak poloslepýma očima. Teprve teď jí to začalo docházet. Pár dní před prudkým zhoršením zraku stříhala náhodně vstoupivšího zámožného cizince, který měl několik velkých červených skvrn na hlavě. Všimla si jich, až když mu sestříhala vlasy na požadovanou délku několika milimetrů a celé jí to přišlo divné, nikdy předtím se s ničím podobným nesetkala. Dostala trochu strach, ale věřila, že důkladnou desinfekcí rukou a nástrojů předejde případným problémům. Nepředešla.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Nemohla spát, dlouze zírala do pološera nemocničního pokoje, „Jak já teď budu stříhat lidi, když na to pořádně neuvidím? Jak budu moct reprezentovat Mirka na jeho akcích s obchodními partnery, když si při první příležitosti poleju šaty vínem?“ Uplynulá léta, v nichž byla Mirkovi spíš obchodní partnerkou než ženou a milenkou, se jí najednou hroutila před očima. „Vždyť já jsem celou tu dobu byla vlastně sama a kromě toho pitomýho kšeftu jsem k němu nic necítila. A on ke mně taky ne, to ženská pozná.“ Najednou si uvědomila, že štěstí, které se snažila namluvit sama sobě, bylo jen prázdným pozlátkem dvou obchodně propojených životů.

Rozešli se. Mirek nosil Julii do nemocnice květiny, protože se domníval, že se to tak nějak patří. Byla to ona, kdo první navrhl, aby šli od sebe. Chvíli o tom přemýšlel, bylo mu jasné, že to tak bude z hlediska jeho další kariéry lepší. Ale přesto jí přemlouval, nechtěl ji nechat na holičkách poloslepou a duševně na dně. Ocenila jeho férovost, a tak ho požádala, aby jí pomohl s prodejem kadeřnictví a obstaral nějaké dočasné bydlení, než se rozhodne, co bude dělat dál. Mirek zapojil své známé, kadeřnictví prodal s výhodou, že bylo možné splatit zbytek původního úvěru a ještě zůstalo dost peněz navíc. A taky se uchýlil k jednomu drobnému triku. Pronajal si slušně zařízený nevelký byteček a aby to Julie nepoznala, tak ji v něm přes svého známého nechal bydlet za poloviční nájem. Tehdy to bylo naposled, co nic netušící Julie ocenila Mirkovu obchodní šikovnost.

***

„Viďte, že se na mě nezlobíte, že jsem sem k vám tak vpadnul?“ Ozval se ten sympaťák ze špitálu, který zazvonil Julii u dveří hned pár dní poté, co se nastěhovala. Poznala v něm zdravotního bratra, který ji ošetřoval, když jí bylo nejhůř a pokaždé ji jen tak letmo jakoby mimoděk krátce pohladil po ruce nebo ve vlasech.

„Přinesl jsem vám tadytu malou kytičku fialek na rozloučenou, víte, já tam u nás zítra končím.“

Byla překvapená. A potěšená, tak nějak lidsky a obyčejně, jako snad naposled někdy v dětství. Pozvala ho dál a navzdory svým špatným očím uvařila kávu, aniž ji rozlila.

Věděl, že to musí udělat. Musí jí to říct, přestože to s ženami vůbec neumí a ona se mu nejspíš vysměje.

„Stěuhju se k mamince na Šumavu skoro až na hranice. Máme tam takové maličké hospodářství, pár kravek, několik ovcí, nějaký koník a patří k tomu i místní hospoda. Nic moc velkého, ale maminka je stará a po tátově smrti to už sama nezvládá, tak to vezmu za ní.“

Odmlčel se a tiše jí hleděl do očí. Přemýšlela, proč jí to vlastně všechno povídá. Cítila zvláštní napětí, vlastně ani nevěděla proč.

„Nevěděla byste o nějaké ženě, která by tam ráda... Ne, promiňte, já nevím, jak bych vám to řekl, abych vás neurazil...“

Opět se odmlčel a visel jí pohledem na rtech.

„Tak mluvte a nebojte se, tuším, co mi chcete říct.“ Už poznala, co znamená to její vnitřní napětí. Zlehka se dotkla jeho ruky, jako to dělával on, když ležela v nemocnici.“

„Mám vás rád a chtěl bych, abyste tam šla se mnou...“

V mysli se jí vyrojila spousta otázek. Mohla by ho mít opravdu ráda, není to jen okamžitý dojem? Zvládla by hospodářství se svým poničeným zrakem? Vždyť přece nikdy nechtěla být hospodyně, která se stará o manžela a o dítě. O dítě...? Šlo by to ještě? Nebyla by nakonec právně v takovém životě šťastná?

Vytrhla se ze svých myšlenek a všimla si, že se ten sympaťák chystá k odchodu. Zamumlal několik omluv, že to sice myslel smrtelně vážně, ale rozhodně ji nechtěl urazit. Chtěla ho zastavit, ale v ten moment nevěděla jak, tak se jen pokusila o úsměv, než vypadnul ze dveří.

***

Týden chodila Julie jako ve snách, pak se rozhodla a zburcovala půlku nemocnice. Nakonec všechno vyklopila tomu doktorovi, který ji tenkrát informoval o její nemoci. Pochopil, na nic se nevyptával, proti předpisům jí sdělil jméno a telefon toho sympatického zdravotního bratra.

Je jarní večer, šeří se a za okny jejího bytu pomalu končí píseň kosích námluv. Julie už zná Frantovo číslo nazpaměť, teď drží v ruce telefon, pomalu vyťukává číslice a váhá, co mu má říct. Přemýšlí, jak se to asi dělá, když si někdo chce říct o štěstí. O štěstí pro jednu ženu, jednoho muže a v budoucnu možná i pro někoho dalšího...

Jan Pražák

Jan Pražák

Bloger 
Populárny bloger
  • Počet článkov:  596
  •  | 
  • Páči sa:  2 647x

Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík:  KočičinyPotichu (on a ona)Domácí skřítkovéLyrika (řádky nejen milostné)Postřehy ze života (pro zasmánJezdíme nejen po kolejíchOstatní (všehochuť)

Prémioví blogeri

Martina Hilbertová

Martina Hilbertová

49 článkov
Lucia Šicková

Lucia Šicková

4 články
Monika Nagyova

Monika Nagyova

295 článkov
Post Bellum SK

Post Bellum SK

74 článkov
Milota Sidorová

Milota Sidorová

5 článkov
Pavol Koprda

Pavol Koprda

10 článkov
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu