Schéma jejího profesního růstu bylo jednoduché. Pár náznaků, jedna, dvě schůzky ve vinárně, postel, po několika měsících opustit a vzápětí to zkusit o stupínek výš. Zabíralo to celkem spolehlivě, když se do jejích osidel někdo náhodou nechytil, prostě použila jiný schůdek.
Franta byl první. Nadějný mladý konstruktér, který jí sehnal místo ve firmě. Po rozchodu s Hankou se trápil, nespal, začal kašlat na práci a dal výpověď.
„Přece nemůžu za to, že Franta odešel,“ snažila se přesvědčit svou tvář v zrcadle poté, co se vrátila z intimní schůzky od šéfa týmu Mirka. „Stejně by ho šéf časem vyhodil.“ Nemohla usnout, trochu jí trápila nejistota a svědomí. Spánek se dostavil až po několika sklenkách koňaku.
Týmař Mirek ji miloval, myslel to s ní vážně a chtěl by si jí vzít. Ale ani on jí dlouho nevydržel, dala mu kopačky, když zjistila, že by mohla šéfovat na ekonomickém. Mirek to nechtěl pochopit, nejdřív jí dělal scény, pak stále otravoval přes mail a přes mobil. Když mu pohrozila udáním za stalking, pokusil se o sebevraždu.
„Já blbá. Takovej to byl hodnej férovej chlap a teď se kvůli mně málem zabil.“ Tentokrát byly před zrcadlem výčitky svědomí neodbytnější, ale bohatě vybavený domácí bar nakonec spolehlivě zafungoval. Však taky pití trénovala už od studií a nebylo dne, kdy by se nepotěšila pár panáčky.
Po Frantovi a Mirkovi přišli další a Hanka svůj život bohatě zapíjela, ať už byla psychicky nahoře či dole. A tak po mnoha vítezstvích nad muži ji dostal na kolena alkohol. Proměna z krasavice v ženštinu, o kterou chlap pohledem nezavadí, byla plíživá a nenápadná. Absencí a chyb v práci přibývalo, ale ona byla přesvědčená, že se jí nemůže nic stát.
Onoho osudného rána byla ještě v rauši, ale dala si sklenku na kuráž. „Jsem přece nejlepší, nejkrásnější nejchytřejší, prostě neodolatelná.“ A chystala se zaútočit hodně nahoru, až na samotného jednatele firmy. Jenomže místo obvyklého úspěchu dostala vyhazov. Pak přišlo nevyhnutné. Dluhy za nájem, dluhy za dluhy, výpověď z bytu. Ulice.
Místo koňaku krabicák, místo obdivu pohrdání. Občas polívka a přespání někde u armády spásy, zima, horko, zima, horko. Víc než hlad ji trápila všudypřítomná žízeň, choroby, strach a rezignování. Kdo nezažil, nepochopí. Strávila skoro dva roky v proměnlivých partách sobě podobných.
***
„Běž do háje, nečum na mě, ty hajzle pitomej.“ Bylo brzy zjara po tuhé zimě, parta bezdomovců se rozpadla a Hanka zůstala sama. Zrovna se štrachala ze svého pelechu v polorozbořené opuštěné boudě u řeky. Zase tam byl. Když přišel poprvé, byla ráda, že jí dal na krabicák. Pak jí několikrát nechtěl dát peníze, nosil jen jídlo. Teď přišel znova a chce, aby si s ním povídala. Vypadá na slušňáka, ale taky to může být podrazák. O co mu vůbec jde, vždyť už si na ní nemá co vzít? Nepoznala ho, přestože se prakticky nezměnil.
Ale Mirek ji poznal, i když vypadala úplně jinak, než když ji viděl naposled. Co viděl, než když ji naposled držel v náručí a miloval se s ní v tom krátkém nezapomenutelném období jejich vztahu. Tehdy ji měl doopravdy rád. Ani po pokusu o sebevraždu na ni nezapomněl. Hledal a teď ji konečně objevil.
Možná to zní neuvěřitelně nebo jako klišé z červené knihovny, ale má ji rád i teď. Přestože má parazity, smrdí špínou, vyčpělým špatným vínem a zrovna vylezla z brlohu, kde jsou cítit výkaly.
***
Cesta zpět nahoru je vždycky mnohem těžší a delší než cesta dolů. To dokáže potvrdit každý, kdo kdy zlézal velehory svého osudu. Hančin návrat ze dna začal váhavým přikývnutím na pozvání na sklenku lepšího vína, než je krabicák.
Mnohokrát se s Mirkem pohádala, zezačátku se zkoušela i prát. Ale on byl silnější nejen fyzicky, a tak se jeho zásluhou z Hanky trosky začala znovu postupně stávat Hanka žena. Po čase kývla na dobrovolnou protialkoholickou léčbu. Tam jí to připadalo, jakoby si prošla snad ještě větším peklem než na ulici a pod mostem.
Ale teď už je Hanka zpátky, bydlí u Mirka a na nějakou kariéru přes postel nemá ani pomyšlení. Postel? Ano, už to slovo zase zná ve významu spánku i v tom druhém, intimním. Váží si Mirka za všechno, co pro ni udělal a je mu vděčná. Ale láska? Společné děti? Ano, zůstane s ním, pokud si to on bude přát, ale jestli je ještě schopná něčeho víc, to zatím netuší.
Mirek už jí věří tak, že s ní občas vyrazí do společnosti. Včera byli u jeho známých a když jí hostitel nabídl víno, odmítla s tím, že je abstinent. Někdy ji to láká, ale ví, že už se nikdy nesmí napít.
„Kdybys mě přistihnul s chlastem v ruce, tak mi nafackuj.“ Říkává občas Mirkovi naoko žertovným tónem. Ale myslí to vážně. Zpátky na ulici se jí už fakt nechce. Vydrží?
