reklama

Chlapská záležitost

Skoro celý svůj život jsem hlídal jeden tovární areál, ve kterém lidé vyráběli nějaké stroje. Mým působištěm byl dvůr mezi budovami, oddělený plotem od okolního světa.

Písmo: A- | A+
Diskusia  (3)

Přes den jsem spal ve svém přístřešku nebo ve vrátnici a v noci jsem měl na starosti, aby se po areálu nepohyboval nikdo, kdo tam nepatří. Většinou se nic nedělo, tak jsem jen pobíhal po svých známých místech, kontroloval temná zákoutí a vyřizoval si to s hlodavci. Párkrát někdo přelezl plot, buď chtěl něco ukrást nebo se někde opil a do areálu zabloudil omylem. Na tyhle případy jsem byl cvičený, takového obejdu jsem zahnal někam do rohu a tvářil se, že ho pokousám. Hlasitým štěkotem jsem přivolal ozbrojené vrátné a ti už si nevítaným hostem poradili.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Byl to pěkný život, nenudil jsem se a vrátní byli mí kamarádi. Zvlášť Karel. Hubený šlachovitý starší chlap, který mě občas brával k sobě domů. Nevím, jestli se to smělo, ale asi to měl nějak domluvené, nikdo mu to nevyčítal.

Před časem továrnu zavřeli. Nevím proč, těmhle věcem nerozumím, asi už o ty stroje nikdo neměl zájem. Vedení nevědělo co se mnou, chtěli mě poslat do nějakého útulku, ale Karel to nedovolil. „Když můžu po celoživotní dřině jít do penze já, půjde do ní i on, zaslouží si to.“ Prohlásil před šéfy a odvedl si mě k sobě domů natrvalo.

U Karla mi nastaly zlaté časy. Bydlíme v domku na konci vesnice, místo továrního areálu hlídám zahradu a chodím na dlouhé procházky. „Babčo, jdeme, Denny chce ven,“ zavelí Karel, vezme za ruku svou Julii a společně vyrazíme. Chodíme podél říčky do polí, někdy až k lesu, jindy na druhou stranu ke hřišti. Karel má v kapse vodítko, ale většinou mě nechává na volno, dobře ví, že umím poslouchat na slovo. Připíná mě jen, když náhodou potkáme nějakou hárající psí paní. Ale to jenom tak pro jistotu, ne kvůli té feně, ale pro klid lidí, kteří ji doprovázejí. Já totiž znám svoji disciplínu, navíc mám roky a psí dámy mě už tolik nelákají jako dřív.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Mám rád Toma. Lidé mu říkají zdrobněle Tomíček, protože je malý, ještě mu není ani rok. Ale já mu říkám Tom, jednou vyroste a bude z něj pořádný chlap jako já. Sice lidský, ne psí, ale k chlapům žádné zdrobněliny nepatří. Tom je vnuk Karla a Julie, jejich mladí bydlí v sousední vesnici a často se navštěvujeme. Tomův táta vypadá jako Karel v mladším vydání a máma je taková milá mladá kulatá lidská samička. Jsou fajn, jenom ta Tomova máma se ke mně občas chová jako ke štěněti. Sice se mi to moc nelíbí, ale já ji to odpustím, vždyť je to ženská.

Minulý týden předělávali mladí něco na svém domku, Karel jim jezdil pomáhat a my s Julií jsme tu měli Toma na starosti. Brali jsme ho na procházky, seděl v kočárku, kterému Julie říká sporťák a byl v něm přikšírovaný, aby nevypadnul. Tomu rozumím. Jako já mám obojek kolem krku, tak on měl kšíry přes tělo, ale ty se nepřipínaly na vodítko, nýbrž na ten kočárek. Vozili jsme s sebou deku a když jsme někam dojeli, tak ji Julie rozložila na trávník. Toma na ni z toho kočárku vyndala a hrála si s ním, Já běhal okolo a hlídal, aby se jim nic nestalo.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Jenomže v pátek se skoro stalo. Bylo velké horko a dusno, my se usadili u říčky pod vysokým stromem. Julie občas nabrala průzračně čistou vodu a opláchla si obličej, Toma chladila namočeným ručníkem. Najednou koukám, že Julie usnula. Ani jsem se jí nedivil, i já byl z toho dusna ospalý, ale bylo mi jasné, že teď musím hlídat Toma za ní.

Tom slezl z deky a po mém způsobu po čtyřech si to zamířil k říčce. Řekl jsem si, že se asi chce vykoupat, však to dělám taky, když je mi horko. Potěšilo mě to, napadlo mě, že má rád vodu jako já. Ale pro jistotu jsem se držel těsně u něj. Pak Tom skočil do vody. Tedy spíš se tam po dětsku skutálel, tak jsem tam vletěl za ním, jakože si spolu zaplaveme. Vynořil jsem hlavu z vody, ale on ne. Přišlo mi to divné, najednou jsem věděl, že je průšvih. Nevím, jak mě to napadlo, prostě jsem to věděl sám od sebe a bylo mi jasné, že musím okamžitě něco udělat.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

„Má kšíry,“ uvědomil jsem si. Říčka byla mělká, tak jsem jen jednoduše po těch kšírách chňapnul, chytil je do zubů a Toma vytáhl ven. Prskal jak naštvaná kočka a začal vřískat jako pavián, ale já se nedal a odtáhl jsem ho na deku k Julii. Ta spala a nebyla k probuzení. Vzpomněl jsem si na svou práci v továrně a snažil se přivolat pomoc hlasitým štěkáním.

Bylo k poledni, nikde nikdo a já se málem uštěkal. Ale nakonec ten Tomův vřískot a moje štěkání přivolalo nějaké dvě mladé lidské samičky. Takové ty puberťačky, co se pořád něčemu hihňají a není s nimi řeč. Jenomže když nás viděly, tak se přestaly hihňat. Jedna se začala starat o Julii a Toma, druhá mi vyndala papírek, který nosím v pouzdře na obojku. Koukla na něj, vzala do ruky tu věc, co s ní lidé mluví na dálku a začala do ní něco říkat.

Pak už to šlo ráz na ráz, stalo se několik věcí najednou. S tou první puberťačkou se mi podařilo uklidnit Toma, aby tolik nekřičel, druhá nějak konečně probudila Julii a k tomu přijela dvě auta. První velké s houkačkou a za moment druhé naše, v něm seděl Karel s mladýma. Začala mela, muž v plášti z toho houkavého auta prohlédl Julii a řekl: „mdloba z přehřátí.“ Pak kouknul na Toma a prohlásil: „chlape, ty jsi měl ale štěstí, jsi v pořádku, stačí, když tě rodiče převlíknou.“ Vidíte, řekl mu chlape, tak jakýpak Tomášek, prostě Tom. Ostatní zmateně běhali z místa na místo a mluvili jeden přes druhého. Pak jim puberťačky něco řekly, oni najednou zmlkli, podívali se na mě a němě otevřeli ústa. Nechápu proč.

No, trochu to zkrátím. S mladými jsme jeli k nám domů, Julie s Karlem to vzali trochu oklikou, odvezlo je houkavé auto a přivezlo asi hodinu po nás. Julie je prý v pořádku, jen musí začít pojídat nějaká bílá kolečka na vysoký tlak, ale tomu já nerozumím. Potom se na mě všichni sesypali, že jsem prý zachránil Tomovi život. Nevím, proč kolem toho dělali takový cirkus, vždyť něco takového je přece pro chlapa samozřejmostí. A už vůbec nechápu, proč na mě jeho máma dělala ťuťuťu ňuňuňu a chtěla mi dávat pusinky. Abych ji uklidnil, tak jsem jí musel olízat obličej, i když mi to bylo dost proti mysli.

Nakonec nejlíp se zachoval Karel. Druhý den si mě vzal stranou, bez zbytečných řečí mě poplácal po zádech a dal mi věnec pořádně masitých buřtů. Prostě jako chlap chlapovi.

Jan Pražák

Jan Pražák

Bloger 
Populárny bloger
  • Počet článkov:  596
  •  | 
  • Páči sa:  2 652x

Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík:  KočičinyPotichu (on a ona)Domácí skřítkovéLyrika (řádky nejen milostné)Postřehy ze života (pro zasmánJezdíme nejen po kolejíchOstatní (všehochuť)

Prémioví blogeri

Matúš Sarvaš

Matúš Sarvaš

3 články
Jiří Ščobák

Jiří Ščobák

752 článkov
Pavol Koprda

Pavol Koprda

10 článkov
Iveta Rall

Iveta Rall

87 článkov
Zmudri.sk

Zmudri.sk

3 články
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu