Jak jsem se nejdřív pořádně naštval a potom hrozně styděl

Autor: Jan Pražák | 7.11.2019 o 7:30 | Karma článku: 2,29 | Prečítané:  817x

Příměstský autobus, jezdící v odpolední špičce z okraje města směrem k nám do vsi, bývá obvykle kloubák. Tedy harmonika nebo, chcete-li, housenka, aby se do něj vešlo co nejvíc lidí.

Ne tak včera. Kloubák se asi vykloubil, harmoniku někdo ukradl a housenku sezobl černý kosák. Místo toho přijel pidibus, nejspíš ten nejmenší, který byl zrovna k mání. A tak si asi dovedete představit, jak to tam vypadalo. Ne nepodobně tlačenici z jedné pověstné povídky, kde se lidé cpali dovnitř s takovou vervou, až vytlačili ostatní druhými dveřmi ven.

Už to samotné mě naštvalo a pak mě dorazili tací, kteří předbíhali a neobtěžovali se čekat ve frontě, což bývá na předměstských spojích celkem běžné. Takže jsem se do útrob autobusu jen tak tak nacpal, o sezení nebylo ani pomyšlení a já v duchu nadával, že mě čeká půl hodiny stání na jedné noze s nosem namáčknutým na sklo.

Autobus se konečně rozjel a přískoky si to šinul ucpanými ulicemi. Teplota uvnitř proklatě stoupala a vzduch se plnil odérem cestujících. Nejpronikavěji nás obšťastňovali tací, kteří se zřejmě už několik dní zapomněli umýt.

S drcnutím jsme zastavili na červené, těla uvnitř autobusu se promíchala a jejich pohyb dal vzniknout náhodným nežádoucím dotykům. Každý si je mohl užít dle řízení náhody a na mě vyšel výživný žďuchanec loktem do žeber. To už jsem fakt v duchu nadával na všechny a na všechno okolo sebe.

V momentě nejvyšší naprdnutosti jsem na ulici uviděl dvojici mladých lidí, čekali u přechodu, až jim padne zelená. Evidentně patřili k sobě, ale nedrželi se okolo pasu nebo ramen, dokonce ani za ruce. Dívka držela madla invalidního vozíku, na kterém seděl tělesně postižený mladík. Nemračili se na svět tak jako já. O něčem se spolu bavili, mladík se občas pootočil dozadu, dívka se předklonila, aby si viděli do očí. A smáli se, jako by byli tím nejšťastnějším párem pod sluncem. Vlastně pod těžkými mraky, zrovna bylo venku hnusně.

V tu ránu mi přišlo stydno. Byl bych se nejradši propadnul až někam pod podlahu našeho pidibusu. „Co já si mám co stěžovat?“ prolítlo mi myslí. „Nic mi není, můžu si chodit, jak chci a nejsem závislý na ničí pomoci. A přitom se nechám takhle rozhodit kvůli půlhodince nepohodlí jen proto, že si nemám kam sednout.“

Jak jsem se tam tak styděl a častoval sám sebe, nenapadlo mě nic lepšího, než těm dvěma mladým lidem venku zamávat. Jen tak, abych je pozdravil a poděkoval jim, že mi otevřeli oči tím, jak jsou spolu a šťastní navzdory tomu postižení. A víte, že si mě všimli? No, bodejť by si nevšimli, když na ně někdo mává s rozplácnutým nosem na skle. A zamávali mi taky, smáli se u toho, i když mě vůbec neznali.

Na a to už je vlastně všechno. Taková pro někoho možná nezajímavá drobná příhoda, o které snad ani nemá cenu psát. Ale pro mě to cenu mělo, dokonce velikou. Trklo mě, že se mnozí rozčilujeme kvůli úplným blbostem. Bereme vlastní zdraví jako samozřejmost a teprve když se setkáme s někým, kdo je postižený nebo nemocný, tak nám konečně dojde, jakou vlastně máme obrovskou kliku.

Takže po zbytek cesty se ostatní pasažéři mohli těšit pohledem na blázna, který se v té tlačenici, smradu a kodrcání přihlouple sám pro sebe usmívá.

Tož tedy díky, dvojice neznámá, ať vám to společné štěstí vydrží napořád.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

CYNICKÁ OBLUDA

Aké dôležité je mať Petra Tótha

Vždy to bolo zlé, ale od istej doby sa to zhoršilo tak, že sa s ucelenými myšlienkami nestretáva už ani vizuálne.


Už ste čítali?