Tragický příběh ševce a jeho ženy

Autor: Jan Pražák | 21.11.2019 o 7:30 | Karma článku: 2,30 | Prečítané:  564x

Celé to začalo po únoru 1948 v čase násilného znárodňování. Do té doby žili vedle sebe na náměstí malého městečka dva mladí živnostníci, švec a řezník.  

Švec byl poctivý pracant, denně do noci vysedával u svého verpánku a zatloukal floky, aby si vydělal pár korun a mohl si se svou ženou pořídit potomka. Ne tak řezník, rozený vykuk, okrádal, kde jen mohl, šidil na váze, názory měnil podle potřeby a na svou manželku pořád jen řval.

Když se v městečku rozbíhala kolektivizace, řezník, ač sám živnostník, šel všem příkladem. Dobrovolně odevzdal svůj krámek na erár, aktivně se postavil na stranu komunistů a s chutí donášel na všechny, kterým se stav věcí nelíbil. Samozřejmě i na svého souseda ševce. Ševci byl zabaven majetek, dostal přísný zákaz vykonávat svoje řemeslo a pokyn vyčkat dalšího rozhodnutí.

Toho večera pršelo, na náměstí se neukázala ani noha. Pak se před ševcovým domkem kmitl stín, ťuk, ťuk na dveře, v nich se objevil neznámý chlapík. Prosil a žadonil, nechtěl se nechat odbýt. Prý, že se mu na botkce udělal žralok a jestli by mu to pan mistr tajně neopravil. Švec dlouho odmítal, že nesmí, že by měl průšvih. Jenomže šlo pouze o drobnost a neznámý tak naléhal, až se švec nakonec nechal ukecat. Netušil, že chlapík je provokatér, kterého na něj poslal sám řezník, a během chvilky mu botku opravil.

Druhého dne přijeli v nablýskaném autě dva pánové, sebrali ševce k výslechu do velkého města, ševcovou vyhodili na dlažbu a zapečetili dům. Následující trýznivé osudy ševce se už nikdo nikdy nedozvěděl, do svého městečka se nevrátil.

Ševcová lomila rukama, plakala, pobíhala po náměstí, nevěděla, kam hlavu složí. K večeru zaťukala s prosíkem na řezníkův dům, jestli by u něj mohla pár dnů pobýt. Řezník ji pozval dál.

Postupem času se po městečku začalo šuškat, jaký je řezník šikovný panáček. O řeznictví přišel a nepřišel, sice ho už nevlastní, ale soudruzi ho v něm udělali vedoucím. A vůbec na něj byli podezřele hodní, chodili si k němu pro maso a pro salám, po večerech s ním vedli tiché řeči v malé místnůstce za krámem. Lidé se ho postupně začali bát, kdo se mu odvážil postavit, buď skončil zbitý v jednom z tmavých koutů náměstí nebo dočista zmizel.

Když někdo z městečka zašel do řeznictví, aby si koupil kousek té nejhorší flaksy, která zbyla po soudruzích, uviděl, jak se za pultem činí dvě řeznice. A tak se stalo veřejným tajemstvím, že řezník má dvě ženy. Jednu tu svou původní, která už dávno věděla, že před ním nesmí ani pípnout a druhou tu nešťastnou, kterou získal po ševci.

Ano, paní ševcová byla skutečně nešťastná. Řezník ji totiž hned zkraje pohrozil, že když mu nebude ve všem po vůli, řekne soudruhům, že to byla ona, kdo tehdy přemluvil ševce, aby přes zákaz opravil tu osudnou botu. A že s ní bude amen podobně jako s jejím ševcem. A tak mu musela sloužit, jak si písknul a líhat s ním, kdy si zamanul. Nedopadlo to s ní dobře, po roce ji našli oběšenou na prádelní šňůře na půdě řeznictví. Vzala si dobrovolně život a odebrala se i se svým nenarozeným dítětem do konejšivé náruče věčnosti.

A jak to nakonec dopadlo s řezníkem? Ten ještě několik let sbíral penízky ve svém řeznictví a přitom poklonkoval soudruhům. Ale to víte, zimy v té době bývaly tuhé, a tak našel zálibu hojně se zahřívat alkoholem. Jednoho mrazivého rána si ho vzal čert. Našli ho mrtvého, jak seděl s flaškou v ruce za pultem svého řeznictví. Někteří lidé si tehdy kladli otázku, jestli ho k chlastu dohnalo jeho vlastní svědomí. Ale kdepak, mýlili se, byli naivní. Vždyť přece každý dobře ví, že takové lidské obludy žádné svědomí nemají.

Podobných příběhů s tragickým koncem se v oné zrůdné době odehrály stovky, ne-li tisíce. Nedopusťme, aby se k nám v budoucnosti vrátila totalita v jakékoli formě.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

Smrť manžela premietla do výstavy: Šialene ma to zmenilo, v zrkadle je niekto iný

Ľudmila Kasaj Poláčková prijala smútok ako súčasť života.

Autorská strana Michala Havrana

Mandát ťa neoprávňuje písať jazykom stoky (píše Michal Havran)

Náš Ľuboš, ako sa on vyzná!


Už ste čítali?