reklama

Jak přišla Maruška o panenství

Skočili jsme si s touhle mojí kamarádkou po práci na kafe, abychom nasáli trochu adventní atmosféry a na chvilku si odpočinuli od předvánočního shonu.

Písmo: A- | A+
Diskusia  (6)

Obdivovali jsme, jak naše oblíbená kavárna zkrásněla vánoční výzdobou a já se přitom kochal pohledem na plné tvary téhle zralé blonďaté ženy, natěsnané do malého křesílka. Marušce to nevadí, ví, že jí ode mě žádné nebezpečí nehrozí a možná jí to hlazení očima dělá i dobře. Bezmyšlenkovitě jsem si míchal kávu, prohlížel její novou halenku a pak...

Pak jsem najednou zezelenal. Ten párek v rohlíku, kterým jsem se ráno odbyl k snídani, musel být kvality nevalné. V břiše mi výhrůžně zaškrundalo a bylo mi jasné, že jestli do dvaceti vteřin neusednu na to správné prkénko, bude průser. A to doslova a do písmene. Vzal jsem to poklusem obloukem okolo nejbližšího stolu, zakopnul o „šikovně“ odloženou tašku nějakého hosta, praštit sebou na zem, narazit si ruku, bleskurychle zase vstát, doběhnout, stáhnout gatě, usednout a vykonat. Sláva, ale bylo to o fous.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Maruška viděla celý ten můj cirkusácký výkon, a když jsem si při návratu zamyšleně třel naraženou ruku, starostlivě se mě zeptala, jestli jsem si něco neudělal.

„To je dobrý, ale potřebuju panáka becherovky na uklidnění zažívání, dáš si se mnou, viď?“ Vykoktal jsem a byl jsem rád, že jsem rád.

„Jo,“ odpověděla s úlevou ta holka starostlivá. „A abys na to rychle zapomněl, tak ti povím, jak jsem při podobný situaci přišla o panenství.“

Ztichnul jsem a seděl jako pěna, aby si to Maruška náhodou nerozmyslela.

***

Chodili jsme tehdá s Frantou (jejím prvním a zároveň současným manželem) už čtvrt roku a on na mě čím dál víc naléhal. No víš, asi na co. Ten víkend byl sám doma bez rodičů a v naději, že konečně pokoří mou obranu, mě pozval. Jenomže já byla přísně vychovaná, sice mě to taky lákalo, ale nějak jsem se pořád nemohla rozhoupat, abych mu dovolila udělat ten poslední a nejdůležitější krok.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Byl večer, z magneťáku se tiše linuly písničky od Stounů a my se mazlili do půl těla nazí. Franta mi párkrát zkusil rozepnout kalhoty, ale když jsem ho pokaždý jemně odstrčila, tak to vzdal. Byl z toho smutnej, já ho prosila, ať se na mě nezlobí a ještě nějakej čas počká. Obdivovala jsem jeho trpělivost, jak se smířil s představou, že budeme vedle sebe spát v posteli v prázdným kvartýru a k ničemu nedojde. Aby nás přivedl na jiný myšlenky, tak vytáhnul z knihovny starý rodinný album a začal mi ukazovat fotky ze svýho dětství.

Zrovna otočil stánku, na který byl vidět jako nahý mimino i se svým maličkým pindíkem, když se to stalo. Honzo, přišlo na mě úplně to samý, co před chvilkou na tebe, jen za to nemohl párek v rohlíku, ale vlašák, kterej jsem měla doma ráno.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

„Promiň, já musím,“ křikla jsem na Frantu. A vyrazila. A narazila. Ty před chvilkou na támhletu tašku, já na malou židličku v předsíni, kterou jsem v tý tmě přehlídla. Tys doběhnul včas, ale já ne. Jak jsem sebou švihla, nedokázala jsem vstát, strašně mě bolela ruka a já se u tý židličky v předsíni jednoduše podělala do gatí.

Co teď? Byla jsem podělaná, zraněná v cizím bytě s klukem, kterýmu jsem před chvilkou odmítla dát.

„Proboha, co se ti stalo?“ Franta přiletěl z pokoje a zíral na mě, na svou holku, která se během vteřiny proměnila z nedobytný pevnosti na hromádku neštěstí. Tak jsem mu to všechno řekla. Napůl jsem u toho brečela a levá ruka mi trčela ve strašně divným úhlu od těla. A Franta hned, že to mám asi zlomený, že jde zavolat doktora a že se mnou pojede sanitkou do špitálu a bude tam tak dlouho, dokud ho nevyhoděj.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Byla jsem rudá jako rak a přemejšlela, co je menší zlo. Jestli se nechat umejt od Franty nebo od neznámejch sester ve špitále. A celou cestu smrdět jako skunk.

„Franto, počkej.“ Vypadlo ze mě. „Já jsem se po.“ Koktala jsem a bylo mi děsně trapně. „Než někam zavoláš, dokázal bys mě umejt?“ A přitom jsem si vůbec nedokázala představit, jak mě bude mejt v místech, který jsem mu ještě před chvilkou nechala zapovězený.

No, Honzo, musím uznat, že tehdy se Franta projevil jako pravej chlap. Já se nemohla sama pohnout, jak mě ta ruka bolela, on byl strašně opatrnej, když mě svlíkal a myl. Celou tu dobu mě navíc dokázal konejšit takovejma těma řečma, že to spolu zvládneme a že to bude dobrý. Nakonec odněkud ze skříně vyčaroval džíny a spoďáry svojí mámy, který mi sice byly trochu velký, ale já aspoň nemusela zůstat napůl nahá.

Pak už to šlo ráz na ráz, Honzo. Franta zvednul telefon, doktor přijel za chvilku. Byl to takovej starej praktik, jen na mě kouknul, zamumlal něco jako abych držela a nebála se. Potom mi zakroutil rukou, ozvalo se tlumený lupnutí a stal se zázrak. Bolest byla najednou pryč a já zas mohla hejbat rukou jako by se nic nestalo. „Slečno, tady máte papír, se kterým si v pondělí zajděte za svou doktorkou, měla jste vykloubený rameno, buďte na to opatrná, na shledanou.“ A vypadnul.

A to už je vlastně skoro všechno, Honzo. Když jsme pak prali ve vaně to moje podělaný oblečení, tak jsem si uvědomila, jaký mám štěstí, že se mi podařilo najít kluka do nepohody. Takže jsem zapomněla na tu svou přísnou výchovu, šli jsme si lehnout do postele jeho rodičů a já se mu dala se vším všudy.

***

Káva byla dopitá, skleničky od becherovky prázdný, venku se udělala tma a byl čas se rozloučit. Jak jsem Marušce pomáhal do kabátu, tak mě napadla otázka, proč mi vlastně ta krásná ženská tuhle svou historku z mládí vyprávěla. Pak mi to najednou došlo. Když jsme si po poledni domlouvali to kafe, tak z ní jen tak mimoděk vypadlo, že přišly výsledky z histolky. A že ten divnej novej výrůstek, kterej jí před týdnem vyřízli z podpaží, byl neškodnej a benigní.

Dali jsme si kamarádskou pusu na rozloučenou, já se vydal domů s vidinou klidného večera s manželkou u knížky, u bedny nebo u noťasu. Otevřeme si k tomu lahváčka a bude nám fajn. A Maruška? Ještě jednou jsem si vzpomněl na ten její výsledek histologie a napadlo mě, že kdyby ji mohl Franta podruhý připravit o panenství, tak by se to možná stalo právě dneska.

Jan Pražák

Jan Pražák

Bloger 
Populárny bloger
  • Počet článkov:  596
  •  | 
  • Páči sa:  2 652x

Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík:  KočičinyPotichu (on a ona)Domácí skřítkovéLyrika (řádky nejen milostné)Postřehy ze života (pro zasmánJezdíme nejen po kolejíchOstatní (všehochuť)

Prémioví blogeri

Zmudri.sk

Zmudri.sk

3 články
Pavol Koprda

Pavol Koprda

10 článkov
Martina Hilbertová

Martina Hilbertová

49 článkov
Karolína Farská

Karolína Farská

4 články
Yevhen Hessen

Yevhen Hessen

20 článkov
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu