reklama

Táto, to přece nemůžeš mamince udělat!

Celé to strastiplné období začalo na jaře před čtyřmi léty, když Blance diagnostikovali zhoubný nádor v pokročilém stádiu. Spokojený život celé rodiny se tehdy ze dne na den zhroutil a změnil v čekání na zázrak.

Písmo: A- | A+
Diskusia  (13)

Zpočátku se Blanka se svým manželem Michalem snažila před jejich třináctiletou dcerou Jaruškou zlehčovat vážnost situace. Oba doufali v nemožné, věřili, že operace a následná léčba vrátí Blance zdraví. Jenomže právě chirurgický výkon potvrdil ty nejhorší obavy a prokázal přítomnost celé řady metastáz v Blančině čtyřicetiletém organizmu. Doktoři jí tehdy předpověděli maximálně půl roku života a rodičům nezbylo, než Jarušce povědět celou smutnou pravdu.

Blanka byla vždy pozitivní a sebevědomá žena, na kterou bylo ve všem spolehnutí. Jedinou její slabostí byla žárlivost. Nešlo však o žárlivost v pravém slova smyslu, že by kontrolovala Michala na každém kroku, projížděla mu mobil a v jakémkoli jeho kontaktu s jinými ženami viděla hned nevěru. Spíš na něj byla velmi silně upnutá, citově zcela závislá. V běžném životě to však nevadilo, Michal, ač společenský a ženami vyhledávaný typ, nikdy nezavdal své manželce žádný sebemenší důvod ke skutečnému žárlení. „Popovídám si a zasměju se rád s kýmkoli, ale partnerku mám jen jednu,“ bylo jeho životním mottem.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Tíže závěrečné fáze Blančiny nemoci se pochopitelně podepsala i na její psychice, upnula se na svého manžela ještě víc a vyžadovala jeho neustálou přítomnost. Michal dělal, co bylo v jeho silách a v posledním údobí jejího života se s ní snažil být doma čtyřiadvacet hodin denně. Jaruška byla samozřejmě u toho a celou situaci vnímala pohledem dívky na prahu puberty.

Několik dní před skonem musela být Blanka definitivně hospitalizována. Když u ní byl Michal s Jaruškou na poslední návštěvě před tím, než se Blančina mysl milosrdně zastřela, tak se to stalo. Michal držel svou ženu za ruku, ona k němu otočila vyhublou tvář a pravila: „Michale, viď, že mi zůstaneš navždy věrný. Prosím tě o to, je to mé poslední přání.“ Michal sevřel manželčinu ruku a pronesl jen tiché: „Ano, jistě, moje drahá.“ Jaruška všechno slyšela.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

***

V prvním období po Blančině smrti nalezli Michal s Jaruškou nevětší oporu v Blančině mamince. Žila už léta sama a bydlela nedaleko na kraji malého města. Ač sama zdrcená ztrátou dcery, byla to právě ona, kdo dokázal na čas převzít otěže jejich domácnosti. Zasvětila osamělého otce s dcerou nejen do tajů žehlení košil a přípravy svíčkové. Postarala se o přítomnost ženského prvku v rodině v období Jaruščina dospívání. Dokázala něco, co umí málokterá tchýně, pomáhala nevtíravým způsobem a nesnažila se rozhodovat o věcech, o nichž vycítila, že jí nepřísluší.

Michal léčil svůj žal nad ztrátou manželky tak, jak to někteří muži dělají. Upnul se na práci. Ve firmě přijal nabízené místo šéfa oddělení a jeho životní režim se ustálil v nových kolejích: Ráno společná snídaně s dcerou, pár slov o všem možném a drobný boj o koupelnu. Práce, práce, práce, oběd, práce, práce, práce. Pak honem domů obstarat domácnost, věnovat se dceři a jejím školním úkolům. Večery trávil s dcerou, někdy si povídali, hráli nějakou hru, jindy se každý zabavil po svém. To se pak většinou na dálku připojil do práce a ještě chvíli dělal. Víkendy opanovaly výlety v zimě na lyžích, v létě na kolech. Jak běžely měsíce a roky, Jaruška prolétla pubertou zrychleným tempem, poněkud předčasně dospěla a pomocné ruky tchýně bylo zapotřebí čím dál, tím míň. Jaruščina prarodička se postupně vrátila do role babičky, která je sice vždy vítána s otevřenou náručí, ale už není zapřažena do rodinných otěží.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

***

Krize společného života otce s dcerou začala loni na podzim, nedlouho poté, co byla do Michalova oddělení přijata Věra. Pětačtyřicetiletá žena stejně stará jako on, která si v minulosti prošla nekonečně dlouhým obdobím domácího násilí. Pak konečně podala na svého tyrana žalobu, rozvedla se a poté odstěhovala do stejného města, kde bydlí Michal s dcerou Jaruškou.

Na sklonku léta v době dovolených byla firma poloprázdná, v oddělení zbyl jen Michal s Věrou a ti dva spolu začali chodit na oběd. Slovo dalo slovo, Věra svým ženským smyslem vycítila Michalovu vnímavou povahu a jednoho dne se mu svěřila se vším, čím si v životě prošla. Agenda firmy v těch dnech běžela na třetinový plyn, jejich společný oběd se protáhl a Michal po vyslechnutí Věřina životného příběhu najednou zjihl a nevěděl, co jí má na to říct. A tak ho nenapadlo nic jiného, než jí oplatit stejnou mincí a povyprávět o sobě.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

V následujících týdnech a měsících si Michal po létech postupně uvědomil, že v životě mužů existují ženy. Nejen ženy dcery, které je třeba vychovat a postarat se o ně, nejen ženy tchýně, které s výchovou a staráním se pomáhají, ale i ženy potenciální partnerky, které by mohly žít po boku svých mužů. Podobně i Věra začala docházet k přesvědčení, že v životě žen neexistují jen muži, kteří jim ztrpčují životy permanentní hrubostí a násilím, ale i muži s citlivou duší a milým úsměvem, pro které stojí zato žít.

Jenomže na malém městě si lidé vidí do talíře víc než kde jinde, a tak se jednoho prosincového večera Michal dočkal otázky od své dcery: „Táto, brácha mojí spolužačky ze zdrávky dělá číšníka ve vinárně U lípy. Prý tě několikrát viděl, jak jsi tam po práci zašel s nějakou cizí ženskou. Dělali jste na sebe zamilované oči, něco jste si špitali a tys ji dokonce držel za ruku. Řekni mi, je to pravda? Doufám, že není, něco jsi přece mámě před smrtí slíbil.“

A bylo to tady. Michalovi se najednou před očima vynořily léty zasuté tíživé scény posledního období života jeho zesnulé manželky. Znovu před sebou viděl její utrpení, znovu slyšel její prosbu o věrnost až za hrob a své ujištění, že ji vyslyší. Mlčel, hledal odpověď, cítil vnitřní boj. Pak řekl, aby dceru uklidnil: „Ano, Jaruško, byli jsme tam. Ale neboj se, nic to neznamená. Nic k té ženě necítím a už tam s ní nepůjdu.“ Dcera mu jeho slova uvěřila, i když on jimi vyřkl něco úplně jiného, než chtěl vlastně doopravdy říct.

Následující den byla sobota, Jaruška se vypravila za spolužačkami ze zdrávky a Michal měl soukromý rozhovor se svou tchýní. I ona věděla o Věře, a tak stačilo pár náznaků a řeč se stočila jejím směrem. Tchýně uvařila Michalovi čaj, sedla se proti němu do křesla a spustila: „Víš, Michale, jsem sice Blančina máma a vím, cos jí před smrtí řekl. Ale to už je dávno, teď jsem především Jaruščina babička a ty jsi jako můj syn. Jsem už stará, nebudu tady s vámi věčně a život mě lecčemu přiučil. Co vy dva nejvíc potřebujete, je kompletní rodina. Ty ženu a Jaruška maminku. Jestli k té paní Věře opravdu něco cítíš, musíš se rozhodnout sám. Já stará bába pomohu, co mohu, pokusím se promluvit s Jaruškou. Ale nejsem všemocná, co nemohu, musím nechat pánubohu.

Michal je typ muže „co na srdci, to na dlani,“ a tak hned v pondělí Věře všechno vyklopil. Řekl jí o svém slibu, o rozhovoru s dcerou a s tchýní. A tím jí vlastně vyznal lásku. Jinými slovy jí pověděl to, v co ona už dlouho doufala, že o ni opravdu stojí. Ale nemůže ji mít. Možná nikdy, možná prozatím. Každopádně od toho dne ti dva spolu do vinárny U lípy už nechodí a ani nikde jinde si zamilovaně nehledí do očí.

***

Teď je leden, s novým rokem by se měl plně rozvinout nový vztah Michala a Věry. Byl by to krásný happyend našeho příběhu, ale bohužel tomu tak není. Všechno zůstává otevřené a zbývá řada otázek k zodpovězení.

Bylo od Blanky sobecké, že si ve svém utrpení před smrtí na Michalovi vyprosila slib věrnosti na vždy?

Udělal Michal chybu, že tehdy své umírající manželce tento slib dal a mohl by mu někdo vyčítat, pokud by ho teď porušil?

Dokáže babička přimět svou vnučku k tomu, aby přestala lpět na minulosti a uvědomila si, že úplná rodina je pro všechny nejdůležitější?

Bude mít Michal dost síly na to, aby rozvinul svůj vztah s Věrou, i pokud jeho dcera nezmění názor?

Jak dlouho bude Věra schopná čekat, kdy a zda vůbec si Michal tohle všechno vyřeší?

Nezbývá, než abychom drželi aktérům našeho příběhu palce a přáli jim, aby u odpovědí na tyto otázky zvítězil zdravý rozum. Zdravý rozum, který jako jediný dokáže otevřít cestu naplnění jejich citů, tužeb a nadějí. Jestliže existují věci mezi nebem a zemí, věřím, že by jim duše Blanky poslala odtamtud shora své požehnání.

Jan Pražák

Jan Pražák

Bloger 
Populárny bloger
  • Počet článkov:  596
  •  | 
  • Páči sa:  2 652x

Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík:  KočičinyPotichu (on a ona)Domácí skřítkovéLyrika (řádky nejen milostné)Postřehy ze života (pro zasmánJezdíme nejen po kolejíchOstatní (všehochuť)

Prémioví blogeri

Iveta Rall

Iveta Rall

87 článkov
Monika Nagyova

Monika Nagyova

295 článkov
Karolína Farská

Karolína Farská

4 články
Martina Hilbertová

Martina Hilbertová

49 článkov
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu