Baťůžkářka v metru

Autor: Jan Pražák | 28.5.2020 o 7:30 | Karma článku: 7,82 | Prečítané:  1028x

Teda spíš baťohářka, protože ten ruksak byl tak obrovský, že jí zakrýval celá záda i s hlavou a její drobná, věkem vysušená postava se za ním dočista ztrácela.

Přistoupila pár stanic za Černým Mostem, když narvané metro sváželo po ránu prácechtivé lidičky do centra Prahy. Nastoupila, a vědoma si toho, že s baťohem na zádech slušný člověk v dopravním prostředku nepřekáží, si ho jala na maličkatém životním prostoru u tyče soukat ze zad dolů.

Metro se dalo do pohybu, urazilo ani ne délku jednoho vagónu a pak se s prudkým bržděním a trhnutím zase zastavilo. Nikdo nevěděl proč a ani neřešil, protože tohle se občas stává. Teda až na tu drobnou starou paní, které ten velikánský, napůl sundaný baťoh sjel z ramene. Vyklouznul jí z vrásčitých rukou a přistál na klíně jedné mladé krásce, která seděla hned za tou tyčí. Ne, nebyl těžký, aby jí ublížil, jak se ukázalo pozdějc. Byl jenom rozměrný a té mladici vyrazil z ruky rtěnku, kterou si před svým mobilem coby zrcátkem zušlechťovala ústa. Rtěnka se smekla, vykouzlila své majitelce na tváři tmavorudý oblouček, nápadně připomínající nepořádně napsané písmeno J. Pak prolítla vzduchem, aby definitivně přistála na zasádrované ruce taťky, sedícího naproti ní. Mladá se lekla, cukla a zrcátkový mobil upustila na zem ke svým apartním tmavorudým lodičkám.

„Pff, hergot, to si nemůžete dát pozor? Teď jste mi rozbila mobil!“ Rozčertila se ojéčkovaná. Setřásla baťoh z klína stařence k nohám, shýbla se pro svůj telefon, chvilku po něm šátrala rukou s rudými nehty a pak si ho vrátila před obličej. „Ježíši Kriste, ženská, podívejte se, jak teď vypadám!“ Nu, mobil byl zjevně v pořádku.

„Promiňte, slečno, tohle jsem opravdu nechtěla. Nestalo se vám nic?“ Omlouvala se stará paní.

„Tohle je vaše, prosím!“ Vmísil se do hovoru taťka a zdravou rukou podával ojéčkované její rtěnku.

„Táto,“ přisadil si svou trošku do mlýna mladičký, sotva pětiletý kluk, sedící u okýnka vedle svého rodiče, „proč ta červená paní nepustí tu babičku sednout? Paní učitelka ve školce říkala, že je to slušnost.“

„Protože jí pustím já,“ odpověděl taťka možná poněkud nelogicky a snad i rázněji, než by bylo třeba. Do prstů zasádrované ruky vzal černou aktovku, druhou rukou se přidržel opěradla své sedačky a chystal se vstát: „Paní, pojďte si sednout.“

„Ne, děkuji, zůstaňte sedět, jste zraněný,“ bránila se stařenka, „jen mi, prosím, dovolte, abych si tady u vás opřela svého medvěda.“ Zatlačila rukou taťku zpátky a přesunula svůj velebaťoh od nohou ojéčkované k dvousedačce, na níž seděli ti dva borci.

„Pff,“ zopakovala ojéčkovaná své nejoblíbenější citoslovce a papírovým kapesníčkem se před zrcátkovým mobilem snažila zbavit té tmavorudé šmouhy na tváři.

„Palmovka,“ ozvalo se z amplionu nad naší čtveřicí.

Ojéčkovaná si ještě moment pucovala ksichtík kapesníkem, aby ze sebe udělala zpátky neojéčkovanou, pak sebou cukla a znuděným hlasem utrousila směrem ke stařence: „No tak si teda pojďte sednout.“ Načež vylítla ze svého místa a na poslední chvíli se stačila protáhnout z vagónu ven dveřmi, které se jí málem zavřely před nosem.

Stařenka se s úlevou posadila na uvolněné místo po ojéčkované a přitáhla si svůj velebaťoh k nohám. Malému to nedalo, nemohl od toho zavazadla odtrhnout oči, chvilku odolával a pak se zeptal: „Babičko, vy tam máte medvěda? Nesežere vás?“

„Kubo, neobtěžuj tu paní,“ napomenul ho taťka a na stařenku vyslal omluvný pohled.

„Mám, Jakoubku. Ale nemusíš se ho bát, nekouše, je to plyšák. Chceš ho vidět?“ Kuba horlivě zakýval hlavou a netrpělivě rejdil očima po všech těch přezkách a tkaničkách, než je stařenka stihla svýma vrásčitýma rukama otevřít.

„Jé, to je brtník, škoda, že je jen plyšovej,“ zamudroval Kuba, jakmile stařenka povytáhla medvěda tak, že mu koukala ven hlava. „Poznám ho podle čumáku a uší, úča nám ukazovala různý medvědy na obrázkách.“

Tatík byl zmaten. Váhal, jestli má kluka pochválit za zoologické znalosti nebo ho opravit stran oslovení mateřskoškolské pedagožky. Stařenka však vyřešila jeho dilema s noblesou sobě vlastní: „Jakoubku, paní učitelka (na ta dvě slova dala nepřeslechnutelný důraz) je moudrá, když vás učí poznávat zvířátka a ty jsi šikovný kluk, že si to pamatuješ. Vezu ho svojí pravnučce, je ještě maličká a živého medvěda by se bála. Chceš ho půjčit na klín?“ Poté se obrátila na Kubova tatíka: „Naši bydlí ve Stroupežnického ulici, já jsem babka z vesnice, dlouho jsem u nich nebyla a bojím se, že bych na Andělu zabloudila. Byl byste tak laskav a poradil mi, kudy se tam jde?“

Tatíkovi se zasádrovanou rukou se zjevně ulevilo, že nemusí řešit bezprostřední zvědavost a otevřenost svého potomka vůči staré dámě a začal horlivě přikyvovat: „Ale samozřejmě, my taky vystupujeme na Andělu a Kuba vás nasměruje, kudy máte jít...“

„Náměstí Republiky,“ ozval se znovu amplión. A já se rychle chystal ven, abych nevypadnul na poslední chvíli jako prve ta ojéčkovaná. Ještě zvenku skrz sklo jsem si všimnul, jak stařenka s taťkou o něčem zaujatě diskutují a mladý zoolog Jakub pečlivě zkoumá anatomii plyšového medvěda brtníka.

(leden 2020)

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

Rozhovor

Andrej Kiska: Matovič ma pri Kollárovi sklamal (rozhovor)

Kiska chce za šéfku Za ľudí Remišovú.


Už ste čítali?