Utekl od zraněného syna s cizí ženskou

Autor: Jan Pražák | 1.10.2020 o 7:30 | Karma článku: 6,37 | Prečítané:  1025x

„Namáčknul se ti na mě v autobusu takovej chlapík, až mi to bylo nepříjemný,“ pravila Maruška a zamyšleně si zamíchala kávu. „No, ale nakonec ho chápu, já když se posadím, tak na vedlejší sedačce moc místa nezbyde.“  

„Což o to, Maruško,“ pokusil jsem se zažertovat a očima pohladil její širokobokou barokní postavu, „mně by bylo tvoje namáčknutí určitě moc příjemný. A jestli tam byla zima, tak se mu nedivím, možná potřeboval trochu zahřát.“

„Hele, nezlob,“ střelila po mně ta dobrá zralá žena pohledem. „Nebo přijdeš o historku a nebudeš mít o čem psát,“ usmála se potutelně.

„Tak spusť, už jsem jako pěna.“ Kávy jsem si lokl tak tiše, jak jen to bylo možné, abych vyprávění své společnice nenarušil ani nevinným srknutím.

***

Napřed jsem se chtěla zavrtět a maličko ho nabrat loktem, aby se na tý svý sedačce moc neroztahoval, ale pak jsem si to rozmyslela, Honzo. On si totiž nacpal na klín svýho kluka, takovýho předškoláka nebo maximálně prvňáka, kterej vypadal, jako by mu z oka vypadnul. A měl ruku v sádře, chudák malej, toho jsem si předtím nestačila všimnout. Tak jsem se naopak narvala až na okýnko, abych jim zkusila udělat víc místa, i když to asi nebylo moc platný.

„Mladá paní, nezlobte se na nás, jestli se tady roztahujeme,“ taťka se na mě omluvně podíval a já se trochu zastyděla za tu myšlenku žďuchnout do něj loktem. Klukovi na jeho klíně asi nebylo moc dobře, možná měl tu ruku čerstvě zlomenou a bolela ho. Já už jen řekla, že dobrý, je to v pohodě a chtěla jsem si začít číst.

Jenomže jsem se na tu svoji knížku vůbec nemohla soustředit. Ti dva si totiž začali povídat, jak jezděj na kolech a ten kluk začal svýho tátu poučovat, že se má jezdit jen na cyklistickejch stezkách, protože na silnicích je to dneska strašně nebezpečný. Taťka jen tiše přikyvoval a usmíval se pod fousy, jakýho má šikovnýho kluka. A pak spolu začali plánovat, kam všude by se chtěli vypravit, až synkovi ta ruka sroste.

„Tati, to je škoda, že s náma teď máma nemůže jezdit, když je těhotná.“ Honzo, já ti šla z týhle věty malýho mudrce málem do kolen. Pak tomu ještě nasadil korunu: „Pořídíš mámě kočárek za kolo, aby s námi mohla jezdit, až se Lucinka narodí?“

„Víš, Jirko, kočárek si za kolo připojím já, aby se máma moc nenadřela. Ale na to si budeme muset ještě počkat, než s námi holky budou moct začít jezdit, protože...“ Taťka usilovně přemejšlel, jak malýmu klukovi vysvětlit, že šestinedělky na kola nemůžou a novorozenci do cyklistickejch kočárků jakbysmet. Ale pak se najednou zarazil, vylítnul ze sedačky a posadil na ni kluka se slovy: „Jirko, počkej moment.“ Skočil pomoct jedný mladý paní, která už měla miminko z bříška venku, uložený v kočárku a potřebovala s ním vystoupit. Autobus byl sice dost plnej, ale nikdo z okolostojících se k tomu neměl, tak to tenhle Jirkův táta vzal na sebe.

Taťka popadnul kočárek dole, mladá paní nahoře, vynesli ho ven a všechno by bylo dobrý, kdyby jí nevyklouzla z ruky igelitka a její obsah se nerozsypal na chodník. Taťka, jak chtěl bejt galantní, tak se jí to snažil rychle pomoct sesbírat. Řidič je asi viděl v zrcátku, musel si myslet, že k sobě patřej, tak prostě zavřel dveře, otočil volantem, rozjel se a taťka zůstal venku. Oba dva nechali ty rozsypaný věci bejt, mávali rukama, nohama a mávalo by snad i to mimino v kočárku, ale nebylo to nic platný, řidič si jich už nevšimnul.

„Zastavtééé, člověčééé, ten pán tady má malýho kluka a vy jste mu ujééél,“ křičela jsem jak na fotbalovým stadióně.

Jirka se na mě jen kouknul, vyskočil, hnal se uličkou dopředu k řidiči a ruku v sádře pověšenou na šátku přitom používal jako nějakej razící štít. Snad ho teda tak nebolela, jak jsem se prve bála. Když doběhnul až dopředu, tak spustil na celej autobus: „Pane řidiči, prosím vás, zastavte nebo se bude maminka na tatínka strašně zlobit, že utekl ven a nechal mě jet domů samotnýho.“

Honzo, řidič z toho dočista zkoprněl. Trochu ho znám, jezdím s ním dost často, je to takovej kliďas, kterýho jen tak něco nerozhází. Jenomže teď z toho byl úplně vedle. Nevím, jestli ho tolik vzalo, že ujíždí fotříkovi s jeho malým dítětem nebo to udělal z mužský solidarity, no prostě zastavil skoro na fleku na křižovatce na zelený. Vylezl z autobusu a začal mávat rukama na Jirkova taťku, že na něj jako čeká a že se mu už na dálku omlouvá. Ňákej trouba za autobusem to krapet morálně nevydržel a troubil jak na lesy. Taťka byl naštěstí ze svýho bicyklu trénovanej, tak těch asi padesát metrů uběhnul celkem rychle. Pak si chlapi jen řekli „promiňte, já si vás nevšimnul,“ „jó dobrý, hlavně, že jste mi neujel“ a jelo se dál.

Když už ti dva zase seděli vedle mě, tak bylo chvilku v celým autobusu ticho jako v hrobě. Všichni si chtěli prohlídnout toho exota, o kterým si snad mysleli, že chtěl utýct od zraněného syna s cizí mladou ženskou.

Jirkův taťka se udejchaně snažil dovymyslet větu, proč si budou muset počkat, než s nima začne malá jezdit na cyklistický vejlety: „Jirko, Lucinka bude muset trochu vyrůst, aby se mohla koukat z kočárku ven a užívat si jízdu jako my. A teď pojď, vystupujeme, maminka na nás už jistě čeká.“

Nakonec jsem ještě zaslechla, jak se Jirka ve dveřích autobusu ptá: „Táto, až Lucince s mámou koupíte první kolo, tak ji na něm budu učit jezdit já, jo?“

***

„Maruško,“ naoko přísně jsem na svou společnici zahrozil prstem, „radši se tě ani nebudu ptát, kolik je na tom pravdy a kolik sis toho přibásnila.“

„No dovol, Honzo,“ jestli jsem si vymyslela jen jedno jediný slovo navíc, tak ať mi z fleku přestane chutnat sladký.“ A s nepopsatelným gustem vložila do úst poslední miniaturní koňakovou špičku, kterých jsme si prve ke kafi objednali tolik, kolik si taková správná ženská zaslouží.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Už ste čítali?