Prostě po pár létech manželství se z Karla vyklubalo něco mezi gaučákem a ředitelem zeměkoule. Když jsem po něm třeba chtěla, aby mi s něčím pomohl v domácnosti, tak se dycky vymlouval, jak je utahanej z práce, jako kdybych já asi urvaná nebyla. Nebo řekl, abych počkala, až dokouká něco důležitýho v bedně, potom že se do toho milostivě pustí. Jenomže pak většinou buď zapomněl nebo se na to vykašlal, nevím, zkrátka to nádobí, luxování a všechny ty ostatní věci stejně zbyly skoro vždycky na mě. Takže mě po čase přestalo bavit si mu vůbec o něco říkat.
Jó, třeba opravit odpad nebo pověsit lustr, to on sice dokáže a udělá to i pořádně, ale pokaždý mu trvá půl roku, než se k tomu rozhoupá. A to byste ho přitom museli slyšet, samý: „Jaruno, podej mi tohle, ne to nechci, copak to nevidíš?“ Nebo: „Přidrž mi tohle... Ne tak pitomě, malý dítě by to pochopilo líp.“ Prostě mu musím stát za zadkem, obdivovat a básnit, jak je neskonale dobrej. A nakonec mi stejně kvůli něčemu vynadá, třeba když mi pak nezbyde čas a spíchnu jen něco rychlýho k jídlu.
Už ani nepamatuju, kdy byl na mě naposled v posteli něžnej, možná před svatbou. Od tý doby je to jen takový rychlý šup sem, šup tam, teda pokud ho vůbec k něčemu ukecám. A aby si se mnou jenom tak povídal, jak to my ženský občas potřebujem? Kdepak, ten umí akorát poučovat a vokazovat, jak je chytrej, to by mu fakt šlo.
Možná to ode mě všechno zní jako vymlouvání, že už jsem toho jednoho krásnýho dne začala mít dost a našla si milence. Teda našla, možná si spíš našel on mě, bylo to na takovým firemním setkání, kde jsme se spolu dali do řeči. On byl zrovna volnej, já vdaná, vůbec mě nenapadlo, že se mezi námi něco stane. Jenomže Jirka byl tak milej a pozornej, jak od Karla nepamatuju, ani když jsme byli čerstvě zamilovaný. Utekli jsme od ostatních, celej večer seděli u malýho stolku v takovým zastrčeným koutě a povídali si o životě. Nevím, co to do mě vjelo, ale já se mu svěřila, jak to mám s Karlem. Načež on mi vzal jemně ruku do svejch dlaní, začal vykládat takový ty nesmysly o vílách a královnách, já mu to baštila a byla jsem ztracená.
Tak jsme si začali psát tajný mejly a volat, on uměl bejt i přes písmenka tak milej a něžnej, no a já najednou věděla, že přesně tohle mně doma schází. Tvrdil mi, že mu nevadí, když jsem vdaná, že mi nechce ničit rodinu a manželství, ale že strašně touží, abych byla aspoň občas v jeho náručí šťastná. Vím, že mě teď možná odsoudíte, ale nechala jsem se pozvat od něj domů a vlezla s ním do postele.
Ne vlezla do postele, to říkám hrozně vošklivě. Jirka to udělal moc romantický, svíčky, tichá hudba, náramný pohoštění u kterýho jsme si zas povídali a byli k sobě čím dál tím blíž. Dokonce jsme i tancovali ploužák, při kterým si mě začal pomaličku rozbalovat z šatů a intimně hladit, že jsem přestala myslet a byla ztracená. A pak samotný milování bylo tak nádherný, jaký jsem v životě nepoznala. No, radši to zkrátím, najednou bylo deset večer, já se vzpamatovala a celá zmámená upalovala domů. Tam mě čekal akorát naprdnutej Karel a hned mi vynadal, že se tahám s kámoškou, celej večer jsem nedostupná, zrovna když ho začalo bolet v krku a potřebuje, abych mu uvařila čaj.
Povím vám, já celou noc neusnula a špekulovala, jak to vymyslet, abych se s Jirkou mohla zas sejít co nejdřív. Dokonce mě napadlo, že bych se mohla na všechno vykašlat a prostě k němu utýct.
Jenomže pak přišlo ráno a Karel byl celej zdrchanej. Strčila jsem mu pod paží teploměr a odvezla k doktorovi. Ten ho vyšetřil, prohlásil, že má angínu, napsal mu antibiotika a poslal šupem zpátky domů do peřin. Když jsem pak se zpožděním dorazila do práce, než jsem se stačila rozkoukat, volala mi dcera, že nutně potřebuje pomoct s dětma. Maj maličký dvojčata, ten její je záchranář a narychlo ho zavolali na nějakou velkou akci v zahraničí. A že není vůbec jasný, kdy se vrátí.
No, co vám mám vykládat, nezastavila jsem se několik dní. Ráno opečovat skomírajícího Karla, on tyhle věci pokaždý strašně prožívá. Pak honem do práce, šéf byl naštěstí uznalej, věděl, že mu to vrátím a pouštěl mě brzo domů. Teda ne domů, ale k dceři, abych jí byla k ruce a teprve pak zpátky ke Karlovi, to už jsem byla celá urvaná.
A při tom všem kolotoči jsem snila, jak by mně bylo nádherně s Jirkou. Odešla bych od Karla, nějak by se musel postarat sám. Dceři bych asi pomáhala tak jako tak, ale nedokázala bych se jí podívat do očí. Sama jsem si ji kdysi vychovala tak, že by mě teď nedokázala pochopit. A hlavně bych se nedokázala podívat do ksichtu sama sobě a připadala bych si jako mizerná ženská, která hned zdrhá, když to nemá doma ideální. Ale povězte mi, která má?
No, prostě jsem si uvědomila, kam patřím a Jirkovi zavolala, že je mi to strašně líto, je mi s ním krásně, ale končím. Byli jsme z toho oba moc smutní, chvíli se mě snažil přemlouvat, ale nebylo to nic platný, já byla rozhodnutá. Nakonec to přijal, nic jinýho mu ani nezbylo a já jen doufám, že jsem mu nepřipadala jako holka na jedno použití. To bych fakt nechtěla.
Teď už jsem zkrátka zase nohama na zemi, užívám si svýho protivnýho Karla, kterej je už konečně zdravej. Přitom mám pocit, že jsem poslala do háje nejlepšího chlapa svýho života. Někdy si u toho ještě tajně pobrečím, ale utěšuju se jednou myšlenkou. Třeba, že by se za pár let i z toho skvělýho Jirky mohl vyklubat mužskej, kterej bručí, když po něm chci, aby mi pomohl s nádobím. Tak se na mě nezlobte, že jsem vás zdržela, já to prostě potřebovala dostat ven a někomu říct.
